Skutečnost snu (Z. Havlíček)

Zbyněk Havlíček: Skutečnost snu (Torst, Praha 2003)

postihuje problematiku psychopatologie a umění, tvorby a poznání, básnické imaginace a interpretace, surrealismu a psychoanalýzy

teoretický přístup k problematice poesie, básnické imaginace a inspirace

V přístupu ke zkoumání uměleckého díla rozlišoval aspekt objektivní, na jehož rozpracování se v českém surrealismu zaměřili K. Teige a V. Effenberger, a aspekt subjektivní, který ho jako psychoanalytika zajímal nejvíce. Objektivním aspektem rozuměl zkoumání uměleckého, respektive básnického díla v imanentní struktuře vývojového pohybu vědy, proměn umění, významových posunů básnického výrazu a z hlediska společenské a historické funkce umění podmíněné kulturně, historicky a sociálně. Aspekt subjektivní pak dále dělil na analýzu motivací vzniku uměleckého díla, tj. na analýzu individuálních faktorů etiologie a geneze nějakého díla, jež jsou zahrnuty v ontogenetickém modelu, a na otázku obecnějších motivů sublimace a vlastní básnické inspirace. Při hledání zdrojů básnické tvorby, které situoval do nevědomí, nezapomněl ani na vědomou osobnost umělce či básníka a hovořil o stejně důležitých aktuálních vlivech emocionálních a afektivních, o zralosti Já, stupni inteligence a také o otázkách ideologických. Havlíček tak v básni, v básnickém obraze či imaginativním díle vždycky hledal přítomnost nevědomé tenze nebo konfliktu, které považoval za rozhodující činitele dynamiky básnické imaginace. Tento konflikt či tenze pramení z jakéhosi amalgamu nevědomé osobnostní struktury (hovoří také o intrapsychické výhni imaginace, o hluboce emotivní, bytostně prožívané a do existenčních souřadnic nejniternějších lidských vztahů vepsané žhavé skutečnosti), povrchovějších vrstev psychické reality (prostor mezi myšlenkou a emocí) a vnější skutečnosti (tendence individua ke svobodnému sebevýrazu versus represivní povaha civilizace a kultury).

V úvahách o moderní poesii věnoval Havlíček pozornost především těm stadiím rozvoje imaginativního procesu v básnické tvorbě, která do značné míry ještě splývají se stavem inspirace, v němž se básnické myšlenky a obrazy teprve rodí a formují. Tím lze vysvětlit to, že od sebe pojmy inspirace a imaginace přísně neodlišoval a v daných souvislostech je velmi často uváděl vedle sebe, případně je nazýval poesií. Poesii v tomto smyslu ztotožňoval s určitým mimořádným dynamickým stavem ducha (stav inspirace, napětí, vzrušení, citlivosti), intenzivně zažívaným stavem básnického tvoření (ve smyslu řecké "poiesis") anebo i s kontemplací básnického díla; nešlo tedy o jednu z kategorií slovesného umění. Jindy označení poesie užíval pro moderní básnický výraz, případně pro citový výraz nebo subjektivní sdělení vysoké imaginativní hodnoty. Poesie v Havlíčkově pojetí je vždy projevem imaginace a je úzce vázaná na obtížně postižitelný stav básnické inspirace. Jejich zdroje pak Havlíček nacházel v nevědomí, v pudových silách a ve vytěsněných představách, případně v afektivitě jako transpozici pudového života. V teoretickém plánu zajímaly Havlíčka daleko nejvíce právě dynamické zdroje a parametry poesie, básnické imaginace a inspirace, motivační zdroje a síly, z nichž vyvěrají. Pokud jde o samotnou básnickou inspiraci (charakterizovanou někdy jako emocionální tenze nebo specifické emoční napětí), také zde Havlíček odkrýval etiologické pozadí, případně ji srovnával s klinickými popisy některých psychopatologických alterací (chronické schizofrenní stavy, oneirofrenie, akutní delirantní stav), na druhé straně ji považoval za svrchovaný stav básnické aktivity ducha, který rozhodující měrou určuje sílu obrazotvornosti, za podstatu poesie, případně za základ a současně rozhodující moment vzniku básnického obrazu nebo básně.

Základním mechanismem moderního básnického projevu a vzniku básnického obrazu jsou podle Havlíčka vzájemně propojené introjektivní a projektivní procesy. Pro imaginativní sílu a básnickou hodnotu uměleckého díla pak není důležitá idea, námět, téma, silný dojem nebo zážitek a jejich literární zpracování, nýbrž z nevědomých pásem psychiky vycházející básnická emoce, která se do formování básnického obrazu promítá. Odtud plyne také primární psychologická funkce básnického obrazu, jíž je zvládnutí emoční tenze nebo nějakého nevědomého konfliktu "slovem", obrazem nebo celou básní. Na genezi básnického obrazu se podílejí obdobné procesy, jaké popsal Freud u snové práce (přesunutí, kondenzace, primárně procesuální forma myšlenkové činnosti apod.). Tím je naznačen základní charakter inspirovaného básnického myšlení, které je v lecčem podobné snovému, magickému nebo i delirantnímu myšlení.

co se skrývá za básnickým obrazem, tedy otázka nevědomých motivačních zdrojů poesie a básnické imaginace. Dynamické jádro básnické imaginace hledal Havlíček jednak v pudových a nevědomých silách (libido-destrudo, Eros-Thanatos) a jednak v té části psychického aparátu, kterou psychoanalýza označuje jako vytěsnění. Vlastním zdrojem konkrétních básnických představ jsou potom na oblast vytěsnění vázané vzpomínkové stopy a představové okruhy, které tvoří emocionální dynamickou strukturu vnitřního modelu básníka. Vztah mezi vzpomínkovými stopami a představami si Havlíček představoval tak, že kolem každé vzpomínkové stopy (s negativním emotivním nábojem a tudíž vytěsňované z vědomí) vzniká určitá na subjektivní zkušenost vázaná a o své archaičtější dědictví se opírající aura představ. Havlíček rovněž mluvil o jaderných strukturách nejvnitřnějších asociačních okruhů, silně afektivně obsazených představách nebo o geometrických místech oběžných drah symptomů, imaginativních představ či fantazmat. Tyto představy jsou v poesii senzibilizovány, vizualizovány a spojovány s novými představovými okruhy, dochází k jejich transformacím, básnickým metamorfózám a následným projektivním materializacím a exteriorizacím v básnickém díle.

Podstatné v Havlíčkově přístupu zůstává to, že v případě imaginativního umění a poesie - jako jindy v případě fantazijních projevů intoxikovaných jedinců nebo v symptomech psychotiků - situoval jejich zdroje do "fantastických" a "nesmírně virulentních" hlubin nevědomí, do regresivního světa dětských vzpomínek, traumat, frustrací, zákazů anebo infantilních gratifikací a pudových ukojení, které nepřestávají žít v podzemí lidské psychiky.

Ačkoli všechny tyto pregenitální tendence a impulsy - které shrnul v konceptu ontogenetického modelu úzce spjatého s Freudovou psychoanalýzou - lze v symbolizované podobě nalézt ve zjevných obsazích psychotické produkce, v neurotických symptomech, v imaginacích LSD intoxikací, ve snech nebo v mytologii, Havlíček se pokusil přeci jen vyznačit jejich specifickou povahu, která je typická pro moderní umění a pro moderní básnický výraz.

V tomto smyslu podle něho může u básníka dominovat jakákoliv fixace ve vývoji libida a Já a s ní spojené fantazma, kolem něhož potom krouží básnická imaginace, snění anebo myšlení. Havlíček tak hovořil o hlubších pregenitálních zdrojích poesie, kterými jsou především rané komponenty orální a primárně narcistické spolu s pocity "ohroženosti" a úzkosti. Básnická tvorba je potom obranným mechanismem, lépe řečeno pokusem zvládnout tyto pregenitální impulsy a úzkosti magickými prostředky básnického slova a obrazu. Nezměrná oblast umění a propastná oblast psychopatologie jsou nahlíženy jako rub a líc téže skutečnosti - jejich hranice jsou volně pohyblivé.

Aby odlišil moderní poesii a zvláště pak surrealistickou aktivitu od psychopatologických stavů chronické schizofrenie, akutního delirantního stavu a trvalých regresívních stavů, hovořil Havlíček o básnické aktivitě nanejvýš jako o schopnosti kontrolované a reverzibilní psychóze se blížící regrese, případně o schopnosti dočasné nebo experimentální alterace psychiky - podtrhl tak pro umění charakteristické "zachování kontroly vědomí" a "schopnost návratu" do světa reality. Tím se přihlásil k Freudově představě o "flexibilitě vytěsnění" a k myšlenkám Ernsta Krise, jenž hovoří o schopnosti rychlých přesunů na hladinách psychického fungování, o schopnosti otevřít přístup k oblasti Ono, aniž by nevědomé impulsy zcela pohltily Já, případně o schopnosti Já kontrolovat primárně procesuální myšlení a regresi, která je umělcům anebo básníkům vlastní.

Nebyl to však vědomý princip tvorby a kontroly, nýbrž princip imaginace (společný pro báseň, psychózu i sen), o němž Havlíček hovořil jako o nejvlastnějším principu moderní poesie a jejž považoval za rozhodující moment každé skutečné básnické aktivity. Princip imaginace v jeho pojetí znamená imaginativní metamorfózu, sublimaci a konkretizaci nevědomých dějů, iracionálních popudů a emoční tenze, introjektivně-projektivní mechanismus básnického snění či myšlení, integraci a dialektické smiřování racionálního a iracionálního, vnitřního a vnějšího, objektivního a subjektivního, destrukce imaginativních erupcí a tvorby. K tomuto principu imaginace však stavěl jeho polarizační protipól, jímž je princip interpretace, který je navíc pokusem odkrýt hlubinné motivace a postavit je nejen do služeb imaginace, ale i do služeb poznání. Tím podtrhl nejen surrealistický důraz na nevědomé a iracionální zdroje poesie, ale také snahu o poznání těchto zdrojů (nikoli ovšem vědomou kontrolu básnické tvorby). Toto poznání pak neztotožňoval s libovolnou básnickou, imaginativní, spekulativní či analogizující aplikací některého z nabízejících se výkladových modelů, nýbrž výhradně s psychoanalytickým poznáváním reálných tenzí, úzkostí, přání, vzteků, s hledáním skutečných dynamických parametrů poesie, básnické imaginace a inspirace, jejich latentního významu a nevědomého smyslu.

určení všech těch ontogenetických peripetií, které lze odhalit v latentním významu neurotického symptomu, schizofrenního projevu, symptomového jednání, fantazijního nebo básnického obrazu, popřípadě celé básně, samo o sobě ještě neodhaluje osobitou povahu poesie nebo případně vysoce imaginativní a básnickou hodnotu některých nepřímých projevů nevědomého duševního dění.

poesii zakouší jako surrealistický básník a chápe ji jako autonomní zkušenost, neredukovatelnou bytostnou potřebu člověka a nejvlastnější smysl lidské existence, přesahující jednotlivé rysy osobnosti anebo schopnosti.

hovořil o biologii poesie (emoční tenze, její sublimace a energetické přeměny), o psychologii poesie (střetání vnitřních a vnějších sil, iracionálních impulsů a usměrňujících tendencí, emocionality a myšlení, subjektu a objektu, individua a kolektivu) a o filosofii poesie (smysl poesie v lidském vývoji, pohybu světa a vesmíru).

Rozpor tvorby a poznání, který stojí v pozadí oněch dvou poloh nazírání na funkci poesie, se Havlíček pokusil rozřešit formulací tzv. i-principu, jímž současně definoval surrealistickou aktivitu i své úsilí v jejím magnetickém poli. Stručně řečeno je tento i-princip určen dialektickým provázáním principu imaginace s principem interpretačním. Třetím principem, jenž by mohl být do koncepce i-principu vřazen je pak princip iradiace a intervence básnické myšlenky do vnějšího světa, tedy sféra smyslu poesie v lidském vývoji, v pohybu světa a vesmíru. Teprve tento třetí rozměr poesie (vedle její iracionální, imaginativní a interpretační stránky) podle Havlíčka dotváří celkovou plasticitu poesie a integritu dospělé osobnosti básníka, její nejvlastnější tvořivou podstatu jakožto bytostný smysl lidské existence.

(revue Analogon, č. 41/42, 2004, s. 116-121)