Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
Název příspěvku: Výzkum jako narativní rekonsrukce
Jméno autora: Vladimír Chrz
Pracoviště: Psychologický ústav Akademie věd ČR
Abstrakt:
Příspěvek je pokusem reflektovat „co děláme v narativním výzkumu“. Za tímto účelem je
nejprve tematizována narativní perspektiva, spočívající v chápání narativní konstrukce jako
způsobu „dávání významu“ zkušenosti. Poté jsou specifikována data narativní povahy
(především autobiografické rozhovory) jako určitý dílčí, kontextuální výraz strukturace
zkušenosti. Dále je charakterizován postup narativního výzkumu, spočívající v rekonstrukci
způsobu vytváření významu narativními prostředky. V rámci tohoto postupu se výzkumník
snaží uchopit, předvést a zvýraznit struktury „dávání významu“ zkušenosti jako struktury
narativně konstruované. V takto nastoleném teoreticko-metodologickém rámci je pojednána
řada kategorií, které mohou sloužit jako pojmová osnova při narativní rekonstrukci významu.
Klíčová slova:
příběh, narativní výzkum, autobiografický rozhovor, rekonstrukce významu.
Afiliace ke grantu: Tento příspěvek byl zpracován v rámci grantového projektu GA AV ČR
reg. č. A8025004 a v rámci výzkumného záměru PsÚ AV ČR reg. č. AV0Z7025918.
Text příspěvku:
1. Co děláme v narativním výzkumu?
V tomto příspěvku půjde především o to, co je možné dělat z hlediska narativního
přístupu s daty, jako jsou autobiografické rozhovory. Chtěl bych zde ukázat, že narativní
přístup neznamená pouze to, že naše data jsou narativní povahy, i když tomu tak obvykle
bývá. Rovněž nespočívá narativní výzkum pouze v tom, že takříkajíc „povídáme“, spíše nežli
„počítáme“, když i to bývá obvykle pravdou. Ve svém příspěvku se pokusím zamyslet nad
tím, „co ještě“ či snad „co především“ je podstatou narativního výzkumu.
1.1. Narativní perspektiva
To, co v daném typu výzkumu děláme, je vždy výrazem zvolené perspektivy.
V narativním výzkumu nahlížíme na zkoumanou skutečnost z hlediska narativní perspektivy.
Naše pojmy, hypotézy či přístupy jsou konstituovány určitými perspektivami, které často
spočívají v tom, že na zkoumanou skutečnost nahlížíme skrze určitou metaforu. Díváme-li se
na skutečnost například z hlediska metafory stroje, pak můžeme spatřit „něco jako“
mechanismy fungování, podobně díváme-li se z hlediska metafory organismu, potom
můžeme vidět „něco jako“ účelně zaměřený celek atd. Je důležité neztrácet ze zřetele toto
„něco jako“ a nebrat zvolené metaforické perspektivy (ani to, co skrze ně vidíme) doslova.
Co to znamená, přijmeme-li jako perspektivu metaforu vyprávění či příběhu? Každá
metaforická perspektiva něco osvětluje a něco zakrývá, či takříkajíc na něco „zaostřuje“.
Tímto způsobem je možné říci, že narativní perspektiva „zaostřuje“ na prožívanou
biografickou zkušenost a její význam. Tato perspektiva umožňuje vidět, že souvislost,
směřování a celkový tvar prožívaného života jsou tvořeny figurami a zápletkami příběhů,
které žijeme či které vyprávíme.
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
Narativní psychologové se domnívají, že narativní perspektiva je lidské a sociální
realitě přiměřenější a náležitější než v psychologii stále ještě dominující perspektiva
mechanická. Podle T. Sarbina (1986) je vyprávění příběhů organizujícím principem lidské
psychiky. Je důležité si uvědomit, že Sarbin nám tímto neříká, „jak se to s psychologickou
realitou ve skutečnosti má“. Zde je pouze řečeno, že přijmeme-li vyprávění či příběh jako
perspektivu pohledu, pak se nám v této perspektivě může člověk jevit jako bytost myslící,
prožívající a jednající „z hlediska příběhů“. Narativní přístup tedy od samého počátku říká, že
„realita“, se kterou na základě své perspektivy zachází, je „realitou“ konstruovanou, stejně
tak jako „reality“ konstruované z jiných (často nereflektovaných) perspektiv.
Výchozím předpokladem narativního přístupu je chápání narativní konstrukce jako
principu strukturace zkušenosti. Skrze svojí narativní organizaci dostává život tvar, řád,
souvislost, směřování a smysl. Prostřednictvím narativní konstrukce je život ztvárněn a
současně také interpretován. To znamená, že chceme-li se jako výzkumníci něco dozvědět o
tom, jaký význam dává člověk své zkušenosti či svému životu, potom je třeba se zaměřit na
způsob jejich narativní strukturace.
1.2. Vyprávění a zkušenost
Vyjdeme-li z výše učiněného závěru, že narativní výzkum by se měl zaměřit na
způsob, jakým je prostřednictvím narativní konstrukce dáván zkušenosti či životu význam,
potom je třeba zodpovědět následující otázku. Co je vlastně ztvárněno prostřednictvím
narativní konstrukce? Pouhé vyprávění o životě? A nebo „život sám“? S tím souvisí ještě
další otázka: Co můžeme jako výzkumníci vyvozovat z empirického materiálu narativní
povahy, který je nám k dispozici? V první otázce se jedná o to, jakým způsobem chápat
předpoklad, že vyprávění strukturuje zkušenost či ztvárňuje život. Tedy: Vyprávíme život,
nebo žijeme vyprávění? Je to pouze tak, že tomu, co žijeme, můžeme případně dodatečně
dát také formu vyprávění?
Jedna z možných odpovědí na tuto otázku říká, že existuje cosi jako primárně
prožitková úroveň zkušenosti, která může či nemusí být reflektována, případná reflexe pak
může najít výraz ve slovech, která eventuelně mohou být zformována do podoby vyprávění.
Primární, původní zkušenost je chápána jako „přirozený postoj“, ve kterém jedinec ve svých
percepcích ještě není vyčleněn z okolního světa. Jakákoliv verbalizace včetně vyprávění je
tedy čímsi dodatečným a odvozeným. Takovéto pojetí v sobě nese stopy fenomenologické
tradice (Husserl, Merleau-Ponty) a v širším smyslu také tradice empiristické či senzualistické,
podle nichž je zkušenost ve svém základě čímsi percepčním či quasipercepčním.
Propracovanou a široce použitelnou podobu takovéhoto chápání vztahu vyprávění a života
představuje pojetí úrovní reprezentace zkušenosti, se kterým pracují Riessmanová (1993),
Čermák, Lindénová (1999) a další autoři.
Jinou alternativu řešení vztahu života a vyprávění s sebou přináší radikální obrat
k jazyku, diskurzu či textu (Shotter & Gergen, 1989; Konopásek, 1996). Jedná se o řadu
pojetí, která považují za bezpředmětné rozlišování mezi zkušeností a jejím jazykovým
vyjádřením, tj. mezi životem a vyprávěním. Jako text či diskurz jsou zde chápány nejen
vyprávění samotná, ale také ten, kdo vypráví, i to, o čem se vypráví, tedy osoby, jejich
jednání a prožívání, události, věci, historické a kulturní souvislosti apod. Logika textu,
diskurzu či narativní konstrukce je v takovémto pojetí rozšířena na realitu života a
prožívajícího subjektu (Konopásek, 1996). Život sám je textem, diskurzem či vyprávěním,
zkušenost sama má narativní strukturu.
Určitý kompromis představuje pojetí P. Ricoeura (1984, 1991) navazující na
hermeneutickou tradici (Heidegger, Gadamer). Také zde se předpokládá, že život dostává
význam skrze své narativní ztvárnění a že nikoliv pouze vyprávění o životě, ale také „život
sám“ má svojí narativní strukturu. V žitém vyprávění i ve vyprávěném životě však cosi
„přichází ke slovu“. Hermeneutické pojetí předpokládá, že život má také svojí přednarativní
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
strukturu. Podle Ricoeura spočívá tato přednarativní rovina zkušenosti především v určitém
předporozumění řádu lidského jednání. Člověk je zasazen do života jakožto jednající bytost
vždy se již vyskytující v prostoru určitých okolností, motivů, cílů, aktérů, interakcí a výsledků.
V prostoru těchto daností, do nichž je „vržen“, se člověk jakožto (alespoň v určité míře)
svobodná a odpovědná bytost aktivně „rozvrhuje“. Porozumění životu je „rozvrhem“
(Heidegger, 1996), který je prováděn prostřednictvím narativní konstrukce (Ricoeur, 1984).
Člověk je bytostí odpovídající na výzvy situací, v nichž si život žádá, aby byl ztvárněn jako
„dobrý příběh“, který „dává smysl“.
1.3. Povaha narativních dat
Máme tedy – v podobě autobiografických vyprávění – v rukou něco, co je výrazem
„života samého“, nebo jen jakousi povrchovou a umělou reprezentací zkušenosti, která
zůstává skryta „za“ touto reprezentací? Z výše uvedeného vyplývá, že vyprávění a zkušenost
nelze beze zbytku ztotožňovat. Na druhé straně, pro narativně orientovaného výzkumníka je
vyprávění o životě tím hlavním, co má. Proto mu nezbývá než důvěřovat, že autobiografická
vyprávění jsou alespoň v určité míře výrazem způsobu, jakým zkoumané osoby dávají
význam své zkušenosti a svému životu. Současně je však třeba si uvědomovat, že každé
vyprávění je také výrazem situace a kontextu, v němž je produkováno. Jedná se vždy o
konstrukci dílčí, tj. o jednu z mnoha možných verzí ztvárnění života (Čermák, 2002). Bylo
řečeno, že narativní konstrukcí člověk odpovídá na výzvy situací. Proto je třeba brát v úvahu,
jaké specifické výzvy představuje pro vyprávějící kontext dané výzkumné situace.
V rámci narativní psychologie lze rozlišit řadu přístupů lišících se svým důrazem na
kontextovost výzkumných dat. Na jedné straně je pojetí McAdamse (1989, 1993), který má
blíže k tradiční psychologii osobnosti a který předpokládá, že za dílčími kontexty výzkumných
situací je cosi „stejného v různém“ a že tedy zkoumaná osoba přichází do výzkumné situace
se svým životním příběhem. Na druhé straně sociálně konstruktivistická pojetí (Davies &
Harré, 1990) odmítají jít ve svých předpokladech za kontexty jednotlivých diskurzivních
situací, ve kterých vyprávějící narativně konstruují své „pozice“.
Stěžejní metodou narativní psychologie je rozhovor. V případě „narativního
rozhovoru“ je strukturující aktivita výzkumníka omezována na minimum, tj., je zde vytvářen
prostor pro spontánní strukturaci respondentovy zkušenosti (Schütze, 1999). Takto je
umožněno, aby si zkoumaná osoba takříkajíc „řekla to své“. Na druhé straně je však třeba
zdůraznit, že narativní rozhovor má participační a dialogickou povahu (Čermák, 2002). To
znamená, že výzkumník se nezbavuje odpovědnosti za spolukonstrukci a spoluinterpretaci
takto získaného autobiografického vyprávění.
1.4. Rekonstrukce významu
Bylo řečeno, že význam zkušenosti a života je strukturován narativně a je nám
přístupný skrze určitou konkrétní, dílčí podobu této narativní strukturace, tj. skrze
autobiografické vyprávění získané v kontextu výzkumného rozhovoru. V tomto vyprávění je
život ztvárněn a interpretován; k tomu nyní přistupuje ztvárnění a interpretace ze strany
výzkumníka. Narativní výzkum je možné chápat jako interpretaci interpretace, jako
rekonstrukci konstrukce či jako převyprávění vyprávění. Vyprávěný život by měl být
interpretován z hlediska významů, které mu ve své konstrukci dávají vyprávějící. Jak již bylo
řečeno, postihnout takovéto „dávání významu“ životu znamená zaměřit se na způsob jeho
narativní strukturace. Narativní výzkum je tedy rekonstrukcí způsobu vytváření významu
narativními prostředky.
V čem spočívá tato rekonstrukce? Zde by bylo možné hovořit jednak o jakési spíše
„techničtější“ stránce věci. Z tohoto hlediska začíná výzkumníkova rekonstrukce již zmíněnou
spolukonstrukcí v rámci narativního rozhovoru, pokračuje způsobem zaznamenání,
přepisem, redukcí a řadou dalších kroků, které vedou k vytvoření výzkumníkova textu, do
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
jehož rámce jsou obvykle vloženy vybrané pasáže rozhovoru. Takto vzniklý text pak může
pokračovat v dialogu, jímž začal, tj. vrátit se ke zkoumané osobě a vystavit se tak korekci a
zpětné vazbě její interpretace. V rámci (užitečného a potřebného) popisu této „techničtější“
stránky se ale někdy ztrácí to, o čem bych chtěl v tomto příspěvku pojednat především, a to
je cosi jako „logika“ či pojmová osnova narativní rekonstrukce.
Co je tedy podstatou výzkumníkova „převyprávění narativity“? Výzkumník se skrze
své převyprávění snaží uchopit, předvést a zvýraznit struktury „dávání významu“ zkušenosti
jako struktury narativně konstruované. Toto převyprávění či tato rekonstrukce jsou výrazem
skutečnosti, že na zkoumaný materiál je nahlíženo z perspektivy narativní metafory.
Perspektiva této metafory, jak již bylo naznačeno, umožňuje vidět za růzností lidských přání
a záměrů jednotu příběhu. Umožňuje vidět subjekty autobiografických vyprávění jako
jednající postavy pohybující se v prostoru a v čase, jako aktéry a příjemce akcí druhých.
Umožňuje vidět, že lidská přání a záměry dostávají svojí podobu a tvar prostřednictvím
dějových souvislostí, zápletek a figur, od nichž život odvozuje svojí kontinuitu, směřování a
smysluplnost. Umožňuje vidět vyprávějící jako subjekty reflexe schopné ztvárňovat život
z určitých hledisek. A v neposlední řadě umožňuje vidět akt „dávání významu“ jako
dialogický proces.
Je-li podstatou výzkumu rekonstrukce prováděná z hlediska narativní perspektivy,
potom je namístě otázka: Jakými kritérii platnosti lze poměřovat hodnotu výsledků tohoto
typu výzkumu? „Základní metafora“ narativního přístupu napovídá, že „pravda“ tohoto typu
výzkumu je „pravdou“ konstruovanou. „Pravda“ narativního výzkumu, stejně tak jako
každého jiného výzkumu, je lokální „pravdou“ textu konstruovaného v určitém specifickém
kontextu. V narativní metafoře je vzorem, skrze který pohlížíme na zkoumanou skutečnost,
„dobrý příběh“. Tuto metaforu můžeme vztáhnout také na výzkum samotný. Potom se „dobrý
příběh“ nabízí jako vzor či kritérium výzkumu. Co by uplatnění takového kritéria znamenalo?
Platnost výsledků výzkumu by v takovém případě spočívala v přesvědčivosti a
důvěryhodnosti zjištění (Čermák, 2002). Narativní výzkum (především jeho výsledná
prezentace v textu) by měl přesvědčovat tím, čím nám jakožto lidským bytostem naše
zkušenost a náš život dávají smysl, tedy svojí koherencí a směřováním, celkovou podobou a
tvarem, kontextem, dynamikou, časovým a prostorovým rozvržením, dialogičností či
dramatičností.
2. Kategorie narativní rekonstrukce
Ve zbývající části svého příspěvku se pokusím pojednat výše zmíněnou „logiku“ či
pojmovou osnovu narativní rekonstrukce. Navržené kategorie zde nejsou chápány jako něco
definitivního, jde o výraz určitého „zastavení“ na „cestě“ narativního přístupu, který je ze své
povahy „on the road“ (Čermák, 2002).
2.1. Životní témata
V autobiografických rozhovorech dávají respondenti určitý výraz tomu, „oč se v životě
jedná“. V lidské zkušenosti, vyjádřené prostřednictvím vyprávění, se zpravidla „o něco
jedná“, přičemž toto „něco“ (či spíše toto „oč“) je možné chápat jako „téma“. Kategorie
tématu, ve srovnání s ostatními kategoriemi, vyžaduje obvykle menší míru interpretace, proto
je také vhodné s ní začít. Podle McAdamse (1993) je „téma“ opakujícím se vzorcem lidských
přání a záměrů, tj. tím, co člověk v životě chce a sleduje v čase. Ve své zkušenosti obvykle
něco chceme či k něčemu směřujeme, tj., „o něco nám jde“.
Podobně jako literární příběhy jsou také „příběhy, které žijeme“, vyprávěním na určitá
„témata“ či „motivy“. „Témata“ či „motivy“ jsou jakousi „látkou“ naší zkušenosti.
Autobiografická vyprávění jsou ztvárněna z „látky“ tužeb, přání či záměrů. Narativní
konstrukce vtiskuje této „látce“ určité podoby ztvárnění. Milujeme a nenávidíme, radujeme se
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
a truchlíme, obáváme se a doufáme, sníme a plánujeme prostřednictvím „příběhů, které
žijeme“ a které vyprávíme.
Psychodynamické přístupy ukazují, že mezi lidskými touhami a jejich ztvárněním ve
vyprávění či v životě mohou být závažné „trhliny“. To, co psychoanalýza nazývá
„vytěsněným“, je z hlediska narativního přístupu především „nevyprávěným“, tj. tím, co
nebylo adekvátním způsobem vřazeno do smysluplné souvislosti příběhu (Schafer, 1976).
Způsob, jakým mohou přání a záměry v naší zkušenosti „přicházet ke slovu“, závisí na
podobě jejich narativního ztvárnění.
Životní téma je možné chápat jako výchozí kategorii narativní rekonstrukce už pro
určitou snadnost své identifikace. „Látka“ témat je však v životě vždy nějakým způsobem
ztvárněna, přičemž kategorie tématu sama o sobě ještě nepostihuje, co je podstatou tohoto
ztvárnění. Proto je třeba nahlédnout na způsoby ztvárnění života či zkušenosti také z dalších
hledisek.
2.2. Ztvárnění jednání
Výše uvedená formulace, že v naší zkušenosti či v životě se zpravidla o něco „jedná“,
naznačuje, že ztvárnění života souvisí podstatným způsobem s řádem jednání. Díváme-li se
na zkušenost vyjádřenou autobiografickým vyprávěním z narativní perspektivy, potom lze jen
těžko přehlédnout tento centrální aspekt, jímž je řád lidského jednání. Zkušenost - chápaná
jako narativní konstrukce – je ztvárněním jednání. Ve vyprávění o životě i v „žitém vyprávění“
se člověk situuje do určitých pozic, v nichž přijímá určitou míru odpovědnosti za to, co dělá
v kontextu toho, co se děje. Rozvrhuje určité uspořádání sebe a druhých jakožto aktérů či
příjemců akcí. Konstruuje určitý způsob „aktérství“ (svého i druhých), určitou kapacitu jednat
vzhledem k okolnostem, schopnostem či závazkům, určitý způsob a míru, v níž je v moci
jednajících postav dosáhnout žádoucího a vyhnout se nežádoucímu.
Podle Brunera (1996) je podstatným rysem narativní konstrukce skutečnost, že
„jednání má důvody“. Spíše než „chování a jeho příčiny“ ztvárňuje vyprávění „jednání a jeho
důvody“. Jednání tak není „zapříčiněno“, nýbrž zdůvodněno. Mít důvod obvykle znamená mít
záměr či cíl, být si do jisté míry vědom a mít přitom určitou míru svobody. A mít ke svému
jednání důvod také znamená nějakou podobu odpovědnosti za toto jednání. Je-li naše
zkušenost ztvárněna narativně, potom to znamená, že náleží – vedle řádu jednání – také do
řádu důvodů. Podstatnou funkcí narativní konstrukce je, že zdůvodňuje a ospravedlňuje
jednání a zhodnocuje cíle, k nimž toto jednání vede. Člověk se ve své zkušenosti rozvrhuje
jako jednající bytost, tj. jako bytost, která se určitým způsobem „aktérství“ vztahuje k tomu,
„oč se v životě jedná“, a jejíž jednání - stejně tak jako jednání druhých lidských bytostí - má
své důvody.
2.3. Zápletky a figury
Je-li autobiografické vyprávění „ztvárněním jednání“ (a obecněji zkušenosti či života),
potom je namístě otázka, jakým způsobem k tomuto „ztvárnění“ dochází. Obecně lze
odpovědět: konstrukcí dějové souvislosti, tj. prostřednictvím určité zápletky či konfigurace.
Svojí souvislostí, směřováním a tvarem má naše zkušenost povahu zápletky. To
jednak znamená, že život zakoušíme jako sekvenci. Pouhé časové uspořádání však ještě
nečiní z řady událostí a jednání zápletku. Aby bylo možné hovořit o zápletce, je třeba, aby
alespoň některé události vyplývaly jedna z druhé. Přitom podstatná část takovéhoto
vyplývání či kauzality je charakteristická tím, co již bylo zmíněno, že totiž řád vyprávění je
řádem důvodů a záměrů. Logika narativního zřetězení zkušenosti je logikou jednajících
postav, které mají své důvody a které – alespoň do určité míry vědomě a svobodně – sledují
své záměry a cíle.
Zápletka dává naší zkušenosti souvislost a směřování. Kromě toho činí zápletka naší
zkušenost jednotným celkem, tj. čímsi, co má „začátek, prostředek a konec“ a co má také
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
„hlavu a patu“, tj., co dává smysl. Prostřednictvím narativní konstrukce je životu vtiskován
celkový tvar; zkušenost se stává konfigurací. Výraz konfigurace poukazuje na další aspekt
narativní strukturace zkušenosti. Bylo řečeno, že prostřednictvím zápletky dostává zkušenost
časovou, kauzální a cílesměrnou strukturu. Vedle svého diachronního, časového či
lineárního rozměru má však narativní konstrukce také rozměr synchronní, prostorový či
figurální. Biografické vyprávění patří také do řádu podob, analogií a paralel. To znamená, že
předivo dávající životu význam je konstruováno obměňováním a rozvíjením určitých vzorců
či invariantů. Jednota, souvislost a tvar naší zkušenosti je tak tvořena jak syntagmatickou,
tak také paradigmatickou konstrukcí (Chrz, 2002a, 2002b, 2003).
V narativním výzkumu je třeba uchopit také komplexnější typy životních konfigurací, které
představují určitou „logiku“ či perspektivu ztvárnění života. V tomto směru se ukazuje jako
užitečné využití typů zápletek, které v rámci literární teorie zformuloval N. Frye (2002) a které
v oblasti narativní psychologie inspirativně využil především K. Murray (1989). Podle tohoto
pojetí existuje několik základních archetypálních perspektiv ztvárnění života, které odpovídají
klasických žánrům: komedii, romanci, tragédii a ironii.
Perspektiva komedie je nesena důvěrou ve šťastný osud. Principem komedie je
„smíření“, nic není tak hrozivé, jak se původně zdálo, nakonec se všechno nějak vyřeší a
dobře to dopadne. Figurálním základem komedie je odstranění strnulé překážky, komické
rozuzlení často spočívá ve zjištění, že „nic nebrání“ dosažení našich tužeb. Podstatným
prvkem komedie je osvobození od vnějšího, omezujícího zákona. Komedie je pohybem
směřujícím k začlenění do (nového) společenství, typickou figurou závěru komedie je svatba,
oslava či hostina.
V „logice“ romance je třeba to, oč v životě běží, vybojovat, zachránit či vysvobodit.
Život je překonáváním omezeného, povznášením přízemního, následováním vize či ideálu.
Základními figurami romance jsou boj, osvobozování, překonávání, hledání, dobrodružná
cesta, výstup, povznášení či vnášení světla do tmy. Rozvržení postav často připomíná
černobílé figurky na šachovnici, jedná se o boj na straně dobra proti silám zla. Archetypem
romance je boj hrdiny s drakem, který vede k získání zlatého pokladu.
V perspektivě tragédie je život troskotáním, katastrofou či pádem. Zatímco komedie je
založena na „smíření“ překonávajícím překážky, perspektiva tragédie představuje určité
vyhrocení, život je ztvárněn jako narážení na hranice osudu, na hranice nepřekonatelného a
nezměnitelného. Stěžejními figurami tragické perspektivy jsou „pád“, „spoutání“ či
„nepřekonatelné hranice“. Život je chápán a žit jako „spoutání“ či jako řada neúspěšných
pokusů vymanit se z pout různých omezení.
Podstatou perspektivy ironie a zároveň její základní figurou je „snižování“. Zatímco
romance představuje pohyb směrem k vizi či ideálu, ironie je ztvárněním života z hlediska
deziluze, skepse a rezignace. Ve srovnání s tragickou perspektivou, které je vlastní určitá
míra „heroičnosti“ vedoucí k pádu a omezení, spočívá ironie v důsledně „neheroickém“ a
neidealizovaném „snižování“ skutečnosti, která je tak akceptována jako svého druhu „upadlá“
a omezená. Ironie je důslednou obranou před zklamáním a krutostí života. Ve své zralé
podobě představuje ironie jakýsi „smysl“ pro absurditu, rozporuplnost a nepochopitelnost
světa.
2.4. Hodnoty a přesvědčení
Sledujeme-li způsoby ztvárnění života v autobiografických rozhovorech, potom
můžeme vidět, že vyprávění respondentů v sobě obsahují různá pojetí toho „oč v životě
běží“, tj. odpovědi na otázky typu: „co je dobré“, „oč má cenu usilovat“ či „jak je správné
jednat“. V samotném vyprávění je takto ztvárněn určitý systém hodnot a přesvědčení
(McAdams, 1993; Gergen, 1997; Bruner, 1996). Jedná se o hodnotový a normativní aspekt,
ale také o určitý náhled na to, „jak to v životě (ve světě) chodí“ či „funguje“. Tento aspekt
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
ztvárnění života bývá označován jako „životní filozofie“, „ideologie“, „světonázor“, „krédo“,
popřípadě také „metanarace“.
Vyprávění příběhu je přirozeným způsobem ztvárnění hodnotového či normativního
aspektu života. Dokonce by bylo možné říci, že otázky typu „v čem je potíž“, „oč v životě
běží“, „v čem spočívá štěstí“, „co je dobré“, oč má cenu usilovat“ či „jak je správné jednat“
jsou svojí podstatou narativní, tj. odvozené od narativní struktury života samého. Jak již bylo
řečeno, narativní konstrukce zhodnocuje určité cíle a zdůvodňuje či ospravedlňuje jednání
k těmto cílům vedoucí. Hodnoty a předsvědčení ztvárněné v autobiografickém vyprávění
tedy nejsou něčím existujícím „vedle“ narativní konstrukce či „za“ ní (jak by mohl napovídat
v této souvislosti užívaný termín „metanarace“), nýbrž jsou této narativní konstrukci
inherentní, jsou takříkajíc „ztělesněny“ v konstrukci vyprávění. Jsou „ztělesněny“ jak
v „tématu“ vyprávění, tak v jeho směřování a cílech, ve způsobu ztvárnění jednání i ve
figurách a zápletkách. Prostřednictvím narativní strukturace tak naše zkušenost získává svůj
hodnotový a normativní aspekt.
Podle Brunera (1996) je klíčovým mementem narativní konstrukce narušení
obvyklého, řádného či očekávaného, pro něž je užíván termín „potíž“ (trouble). „Potíž“ je tím,
co příběh „pohání“ a co ho také činí hodným vyprávění. Bruner dále předpokládá, že
vyprávění konstruuje důvody a ospravedlnění týkající se odpovědnosti a jednání aktérů
vzhledem k „potíži“. „Trouble“ je však také nesnáz, trápení, problém či krize. Právě ve vztahu
k „potíži“ konstruuje vyprávění své důvody a ospravedlnění, své hodnoty, přesvědčení, teorie
a podobně. Systémy hodnot a přesvědčení tedy „dávají smysl“ především tím, jak odpovídají
na výzvy „potíží“, tj. životních nesnází, krizí či případů narušení řádu.
2.5. Obrazy sebe a druhých
Přání a záměry, způsob „aktérství“, hodnoty a přesvědčení - ztvárněné
prostřednictvím figur a zápletek - to vše představuje určitou „pozici“ vyprávějícího v rámci
narativní konstrukce. Tato „pozice“ konstruovaná ve vyprávění vyznačuje určité „postavení“
vyprávějícího, přičemž stěžejním rozměrem tohoto „postavení“ je „pozice“ ve vztahu
k druhým. Vyprávějící tedy ztvárňuje sebe sama jako „postavu“ vedle dalších „postav“.
Narativní přístup takto umožňuje chápat kategorii sebeobrazu (a obrazů druhých) jako
konstrukci „pozic“ či „postav“.
Zkonstruovat sebeobraz, tj. ztvárnit se jako „postava“ mající určitou „pozici“, znamená
rozvrhnout se v určitém prostoru, v určitém čase a ve vztahu druhým lidem. Výraz „pozice“ je
výrazem prostorovým, v jehož perspektivě lze snadno nahlédnout prostorový či
„quasiprostorový“ aspekt sebeobrazu stejně tak jako zmíněný aspekt interpersonální. Výše
uvedené příklady však ukazují, že sebeobraz jakožto „pozice“ je z podstatné části také
rozvržením v čase, je rozvržením sebe sama jako bytosti, která se - při určité míře a způsobu
„aktérství“ - pohybuje k určitému hodnotou obdařenému cíli.
Narativní perspektiva umožňuje uchopit kategorii sebeobrazu v autobiografických
vyprávěních takříkajíc méně „substanciálně“. Narativní přístup postihuje dynamickou,
kontextuální, aktivní, k cíli zaměřenou a časovou povahu sebeobrazu. Kromě toho lze tímto
přístupem uchopit ještě další důležitý aspekt sebeobrazu, kterým je jeho pluralitní a
dialogická povaha. Doposud bylo o „pozici“ uvažováno jako o čemsi jednotném. Z povahy
narativního přístupu však plyne, že jedinec je obvykle nositelem řady různých „pozic“. Podle
Hermanse (1993) sestává „já“ z řady „pozic“ a jim odpovídajících „hlasů“. Jednotlivé „hlasy“
mají svá přání, své záměry, svůj specifický způsob „aktérství“, své hodnoty a přesvědčení a
také své figury a zápletky. Takovýto dialog či „spor“ hlasů, které se přou o to, „oč v životě
běží“, a které nabízejí své figury a zápletky „dávající smysl“ prožitému životu ztvárnil mistrně
K. Čapek v románu „Obyčejný život“.
Narativní konstrukce umožňuje dát životu dramatický rozměr. Umožňuje ztvárnit
obrazy sebe i druhých jako „postavy“, tj. jako dynamické „pozice“ pohybující se a interagující
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
v prostoru a v čase. A umožňuje tyto „pozice“ vyjádřit prostřednictvím „hlasů“, v jejichž
dialozích či „sporech“ dochází k dojednávání smyslu.
2.6. Reflexe a hledisko
Respondenti autobiografických rozhovorů ztvárňují svůj život jako události a jako
jednání. Zároveň však vyjadřují také smysl a důvody svého jednání, tj., chápou sebe i druhé
jako bytosti jednající na základě určitých přání, záměrů a přesvědčení. Zkušenost ztvárněná
v autobiografických vyprávěních se tak odehrává - řečeno termíny J. S. Brunera (1996) – ve
dvou „krajinách“: v „krajině jednání“ a v „krajině vědomí“.
V „krajině jednání“ je vyprávění sekvencí událostí či jednání zachycených „takříkajíc
zvnějšku“ (často z hlediska jakéhosi vševědoucího, všudypřítomného pozorovatele). Zde se
věci pouze dějí, přičemž nejde o to, jak se komu jeví. Naproti tomu v „krajině vědomí“ jde o
to, jak a kým je skutečnost vnímána či prožívána. Do této „krajiny“ patří vše, co jednající
postavy vědí, co si přejí, co cítí, co zamýšlejí, oč usilují, ale také to, co nevědí, nemyslí si či
necítí. Podle Brunera existuje ve vývoji jedince – podobně jako v historii literatury – tendence
ve směru vzrůstajícího uplatnění „krajiny vědomí“. To znamená, že příběhy se stávají
„epistemičtějšími“, obsahují více reflexe, hlediska, subjektivity a „mentálních událostí“.
Naše zkušenosti se vyznačují různou mírou reflexe, tj. různým podílem uplatnění
„krajiny vědomí“. Porozumět zkušenosti znamená porozumět způsobu, jakým jsou jednání či
prožívání utvářena prostřednictvím „intencionálních stavů“, tj. přesvědčení, přání a záměrů
(Searle, 1994). Zkušenost by nemohla „dávat smysl“, kdyby si osoby, které ji prožívají, něco
nemyslely, něco nepřály či neměly v úmyslu.
V narativní konstrukci je zkušenost ztvárněna skrze „filtr vědomí“ a tento „filtr“ vytváří
určité hledisko. Kategorie hlediska označuje „úhel pohledu“, tzn., „odkud“ je v daném případě
zkušenost ztvárněna. Toto „odkud“ ve skutečnosti znamená dvojí: 1) kdo vypráví, 2) kdo se
„dívá“. To znamená, že vyprávějící může, ale nemusí být totožný s centrem či zdrojem
reflexe. Zkušenost tak může být ztvárněna z řady hledisek: z vlastní subjektivní perspektivy,
z hlediska druhých, z obecného hlediska či způsobem nezúčastněné „reportáže, která teprve
čeká na hledisko druhých (Adler, 2004). Narativní konstrukce také umožňuje ztvárňovat
zkušenost v dialogu či v konfrontaci hledisek.
2.7. Diskurzivní kontext
Bylo řečeno, že zkušenost lze chápat jako rozvrhování pozic v rámci narativní
konstrukce, tj. v rámci toho, „o čem“ je vyprávěno. Právě na autobiografických rozhovorech
je však dobře patrné, že prostřednictvím narativní konstrukce se člověk jakožto vyprávějící
rozvrhuje také vzhledem k příjemci či příjemcům svého sdělení. Vyprávění nejsou jenom „o
něčem“, ale zpravidla také „pro někoho“ či „někomu“. Narativně strukturovaná zkušenost, ať
již je „žitým vyprávěním“ či „vyprávěným životem“, je součástí konkrétní komunikační či
konverzační interakce, přičemž účastníci této interakce mohou být v situaci přítomni přímo, či
pouze „implicitně“. Prostřednictvím vyprávění dochází k vymezování pozic účastníků
komunikační interakce (Bamberg, 1997). Člověk takto „něco dělá“ s druhými, současně však
také druzí „něco dělají“ s ním. Zkušenost jako narativní konstrukce je tedy zkušeností
vznikající ve vzájemné interakci žitých vyprávění. V rámci konverzačních situací vnášíme svá
žitá vyprávění do interakcí s druhými a zpětně jsme formováni jejich žitým vyprávěním
(Davies & Harré, 1990).
Podobnou dynamiku lze nalézt také v širším diskurzivním kontextu společnosti,
kultury či historické epochy. Vyskytujeme se v prostoru určitého „repertoáru“ normativních
diskurzů (Bamberg, 1997), některých dominantních a institucionalizovaných, jiných
okrajových a neformálních. Z hlediska narativní perspektivy lze tyto diskurzy chápat jako
vyprávění. Žijeme tedy v prostoru řady vyprávění - „velkých“ i „malých“ - konstituujících naši
sociální, kulturní a historickou zkušenost. Tato vyprávění nám nabízejí určitý prostor
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
možných „pozic“. Podobně jako na úrovni interpersonální interakce jsme i na této rovině
„vrženi“ do vyprávění „těch druhých“, tj. určité společnosti, kultury či epochy. V rámci této
„vrženosti“ však máme určitý prostor možností aktivně „rozvrhovat“ svoje vlastní „pozice“.
Kulturní a historická zkušenost je tak výsledkem interakce individuálního a interpersonálního
rozvrhu s rozvrhem sociálním. Řečeno slovy M. Kundery (1993), naše životy jsou interakcí
„malých“ a „velkých“ historií.
Uchopení širšího diskurzivního kontextu naráží na potíž spočívající v tom, že
problematika normativních diskurzů je vždy nutně a nevyhnutelně uchopována z hlediska
nějakého normativního diskurzu, tj. z hlediska příběhů těch, kteří zkoumají. To by nás mělo
vždy znovu přivádět k otázce: V jakém jsme to vlastně příběhu? V příběhu nás jakožto
výzkumníků, či v příběhu těch, které zkoumáme? Jak již bylo řečeno, jedná se vždy o naši
rekonstrukci, která začala jako dialog a která by se měla snažit setrvávat v prostoru dialogu,
kterému však vždy hrozí, že se stane samomluvou.
Kontakt na autora:
PhDr. Vladimír Chrz
Psychologický ústav Akademie věd ČR
Husova 4
110 00 Praha 1
E-mail: chrz@site.cas.cz
Literatura:
Adler, M. (2004). Žánr klientova příběhu v psychoterapii. Československá psychologie, 48, 1,
84-92.
Bamberg, M. (1997). A Constructivist Approach to Narrative Development. In M. Bamberg
(Ed.), Narrative Development: Six Approaches. Mahwah, New Jersey: Lawrence Erlbaum
Ass.
Bruner, J. S. (1996). Culture of Education. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Čermák, I. (2002). Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I. &
Miovský, M. (Eds.), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp.
11-25). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Čermák, I. & Lindénová, J. (1999). Povolání herec: Kritické momenty v pracovním životě
herců. Brno: Větrné mlýny a PsÚ AV ČR.
Davies, B. & Harré, R. (1990). Positioning: the discursive production of selves. Journal for
the Theory of Social Behaviour, 20, 1, 43-63.
Frye, N. (2003). Anatomie kritiky. Brno: Host, Teoretická knihovna.
Gergen, K. (1997). Narrative, Moral Identity and Historical Consciousness: a Social
Constructionist Account. from http://www.swarthmore.edu/SocSci/kgergen1/text3.html.
Heidegger, M. (1996). Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH.
Hermans, H. J. M. (1992). The Dialogical Self: Beyond Individualism and Rationalism,
American Psychologist, 47, 1, 23-33.
Chrz, V. (2002a). Narativní imaginace u žáků sedmé třídy. In Pražská skupina školní
etnografie: 7. třída. Výzkumná zpráva. Praha: PedF UK, interní tisk.
Chrz, V. (2002b). Poetika identity: Kategorie popisu narativní konstrukce. In Čermák, I. &
Miovský, M. (Eds.), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp.
40-47). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
Chrz, V. (2003). Autobiografické vyprávění v osmé třídě. In Pražská skupina školní
etnografie: 8. třída. Výzkumná zpráva. Praha: PedF UK, interní tisk.
Konopásek, Z. (1996). Text a textualita v sociálních vědách. Druhá část: metodologická
motivace. Biograf, 8, 9-23.
Kundera, M. (1993). Art of the Novel. New York: Harper & Row.
McAdams, D. P. (1989). The Development of a Narrative Identity. In Buss, D. M. & Cantor,
M. (Eds), Personality Psychology. New York: Springer-Verlag.
McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self.
New York: William Morrow.
Murray, K. D. (1989). The construction of identity in the narratives of romance and comedy.
In Shotter, J. & Gergen, K. (Eds.), Texts of Identity. (pp. 176-205). London: Sage.
Ricoeur, P. (1991). From Text to Action. Essays in Hermeneutic II. London: The Athlone
Press.
Ricoeur, P. (1984). Time and Narrative, vol. I. Chicago: University of Chicago Press.
Riessman, C. K. (1993). Narrative Analysis. London: Sage.
Sarbin, T. R. (Ed.). (1986). Narrative psychology: The Storied Nature of Human Conduct.
New York: Praeger.
Searle, J. R. (1994). Mysl, mozek, věda. Praha: Mladá fronta.
Shotter, J. & Gergen, K. (Eds.) (1989). Texts of Identity. London: Sage.
Schafer, R. (1976). A new language for psychoanalysis. New Haven: Yale University Press.
Schütze, F. (1999). Narativní interwiev ve studiích interakčního pole. Biograf, 20, 33-51.
Research as narrative reconstruction
Vladimír Chrz
Institute of Psychology Czech Academy of Sciences
Abstract
Contribution represents an attempt to reflect “what we do in narrative research”. For this aim,
narrative perspective, which consists in comprehension of narrative construction as a mode
of giving the meaning to experience, is discussed. After this, narrative data (first of all the
autobiographical interviews) are specified as a partial, contextual expression of structuring
the experience. Further, the method of narrative research, which consists of reconstructing
the making of the meaning by narrative means, is characterized. In frame of this process,
researcher attempts to grasp, reveal and accent the structures of giving the meaning to
experience as the structures constructed by narrative means. In this theoretical and
methodological frame of reference, a set of categories, which can serve as a conceptual
schema in the process of narrative reconstruction of meaning, are discussed.
Key words
Story, narrative research, autobiographical interview, reconstruction of meaning
Contact:
PhDr. Vladimír Chrz, PhD.
Institute of Psychology Czech Academy of Sciences
Husova 4
110 00 Praha 1
Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2
E-mail: chrz@site.cas.cz
Notice:
This publication was funded by the Grant agency of Academy of Science, Czech Republic
(A8025004) and by the Research project of the Institute of Psychology, Academy of Science,
Czech Republic (AV0Z7025918).
Žádné komentáře:
Okomentovat