/ kdo dělá co...

Diskursivní paradigma v psychologii je u nás knižně zastoupeno v reflexi Bačové (2000), časopisecky o diskursivní psychologii referuje např. Plichtová (2000) nebo Vybíral (2001), který také komentuje oblast kritické psychologie. Narativní orientaci se u nás věnuje v souvislosti s hermeneutickými předpoklady Čermák (např. 2003), žánrovými konfiguracemi zkušenosti se zabývá Chrz a Čermák (2005). Post-strukturalistickými implikacemi pro epistemologii psychologie a aplikací post-strukturalistické diskursivní analýzy na rodovou problematiku se zabývá Zábrodská (2006).

/ metoda tzv. „narativního rozhovoru“

Zmiňováno in Schütze (1999). Jedná se o formu „otevřeného či hloubkového rozhovoru, ve kterém je zkoumaná osoba povzbuzována, aby ve spontánním vyprávění zprostředkovala biografické události s jejich konkrétními situačními průběhy“. Tato metoda je založena na výše uvedeném předpokladu, že zkušenost je přirozeně organizována v příbězích. Jestliže tedy zkoumanou osobu stimulujeme k vyprávění, dostaneme tak zkušenost v přirozené formě. Strukturovanost zde - spíše než z aktivity tazatele - vyplývá ze samotné formy vyprávění (Hendl, 1977). Jako iniciace a facilitace narativního rozhovoru může být užita metoda „čáry života“ (Tyl, 1985). Zkoumaná osoba je vyzvána - bez nějaké bližší specifikace - aby nakreslila čáru svého života. Následně je požádána, aby na této čáře vyznačila bod, kde se nachází v současnosti, a dále také významné životní události. Poté následuje výzva k podrobnějšímu autobiografickému vyprávění. /// Chrzová, Dušana: Být rodičem dítěte s pohybovým postižením, (školitelka: prof. Vágnerová)

/ metodologická východiska narativního přístupu

Narativní perspektiva je součástí širšího rámce kvalitativní metodologie. „Příběh je v narativní psychologii prostředkem i cílem výzkumu.“ (Čermák, 2002). Hlavním rysem narativního výzkumu je snaha zachytit vztah mezi životem a příběhem, který je o něm vyprávěn. Narativita je způsob, kterým jedinec dává smysl svému světu skrze příběh.
Cílem analýzy není vyabstrahování nějaké všeobecnosti z jednotlivých konkrétních příkladů. Vycházejme z předpokladu, že všeobecnost je vždy přítomná už v každém jednotlivém příkladu, v každé interpretaci, že každé autobiografické vyprávění je určitou teorií vlastního já.
Gergen přichází s metaforou člověka jako příběhu (In: Čermák, 2000). Člověk je čten druhými lidmi a také může číst sám sebe stejně jako ostatní. Životy lidí se dějí prostřednictvím příběhů. Výzkum životního příběhu nabízí široký prostor pro objevování životních zkušeností, prožitků i identity člověka, a dává nám tak šanci přiblížit se k jeho jedinečnosti.