/ dopisy dětem – naratologická inspirace v rodinné terapii

V této kapitole načrtnu třetí inspirační zdroj, který se stal zřejmě tou nejvlivnější silou při vytváření teorie a praxe Michaela Whitea a Davida Epstona. Opírá se o koncept naratologie. V průběhu minulého století se pojem narativní (a narace) staly ústřední metaforou ve všech oblastech lidského myšlení. Stalo se tak např. ve velkolepých příbězích světové literatury, nebo v mýtech o psychice S. Freuda a C. G. Junga, rovněž ve filozofii (např. v pracích Paula Ricoeura) i v praktické terénní práci v oblasti antropologie. Stalo se tak proto, aby byla naznačena šířka problematiky.
Michael White a David Epston začali využívat narativní koncept nebo příběh v polovině 80. let. Stalo se tak poté, co zjistili, že tato metafora je vhodný a plodný způsob, jak popsat děje, které zaznamenali při práci s rodinami.
Aby potvrdili, že narativní přístup nemůže nikdy obsáhnout celou bohatost našich životů, rozhodli se citovat antropologa Edwarda Brunnera: „…životní zkušenost je daleko bohatší než vyprávění. Narativní struktury pořádají zkušenost a dávají jí význam, ale vždy se najdou pocity a prožitky, které jsou mimo dosah dominantního příběhu“ (White a Epston 1990, str. 20). Všechny lidské bytosti směřují k tomu, aby si uspořádávaly a dávaly význam svým životním zkušenostem a snaží se proměnit své zkušenosti v příběh; a tím, že vyjadřují vybrané aspekty svých zkušeností předváděním vlastních příběhů, mění se příběhy v tvůrce – dávají tvar životům a vztahům. Zde znovu citují Edwarda Brunera: „V předvádění vlastního vyjadřování spočívá ta skutečnost, že naší kulturu znovu-zakoušíme, znovu-prožíváme, znovu-tvoříme, znovu-vyprávíme, znovu-určujeme, znovu-formujeme. Předvádění neuvolňuje nějaký původní existující význam, který je spící ukryt v textu…spíše předvádění je samo o sobě tvůrcem“ (White a Epston 1990, str. 20).
Prostřednictvím procesu externalizace, a tím i objektivizací svých osobních problémových příběhů, děti zakoušejí pocit odstupu a odcizení se od těchto příběhů, a tím se osvobozují. Umožňuje jim to, aby hledaly jiné a žádoucí představy o sobě – o tom, kým by mohly být. Je to práce, která díky znovu-vystavění příběhu v terapeutickém dialogu vytváří v dítěti vědomí toho, jak se již objevují a přetrvávají momenty ve starém dominantním problémovém příběhu, kdy dítě úspěšně problému vzdoruje. Průběh terapie může být současně nahlížen jako „obřad přechodu“ (přerodu) dominantního problémového příběhu v alternativní žádoucí příběh. Dítě opouští v procesu dekonstrukce problémového příběhu „roli cestovatele“ ve svém vlastním životě a začíná svůj život utvářet aktivně, což se děje prostřednictvím narůstajícího počtu okamžiků, kdy dítě problém zvládá.
Myšlenkou narativního směru je tedy to, že tvoříš svůj život skrze převypravování svých zkušeností a skrze předvádění různých akcí.
Dochází k vyprovokování otázky o roli experta, kterou si klade terapeut na základě konstruktivistického popisu skutečnosti jako ryze subjektivní a na základě postmoderního tvrzení, že veškeré poznání je dočasné. Může se ovšem zdát, že ve srovnání s utrpením dítěte a rodiny postrádá subjektivistický postmoderní svět etickou dimenzi. Proto Michael White přinesl argument, že by se terapeut měl snažit vytvořit s osobou vyžadující terapii co možná nejsymetričtější (nejrovnoprávnější) vztah. Tato skutečnost, stejně jako pozice spolu-autora konstrukce nového a žádoucího alternativního příběhu, implikuje etický závazek, odpovědnost a solidaritu.
Jelikož David Epston zastává stejné stanovisko jako Salvador Minuchin, podtrhuje význam toho, abychom neztratili vědomí objektivní skutečnosti. Protože, jakkoli konstruktivisté tvrdí, že objektivní skutečnost neexistuje, je to často kruté, nebezpečné a nespravedlivé prostředí, ve kterém lidé žijí své opravdové životy.

Kazuistika Kristoffer
Devítiletý chlapec Kristoffer byl doporučen z dětského oddělení pro přetrvávající zvracení, které mu stále více bránilo ve školní docházce.

Po prvním společném setkání s ním a jeho otcem a matkou jsem mu v dopise napsal následující:

Milý Kristoffere,
Jsem rád, že jsme se setkali spolu a s tvojí maminkou a tatínkem.
Jsi samozřejmě chytrý a současně silný chlapec, který se ale čas od času nechá přelstít Plíživými Zvraceči, kteří nad tebou rádi vládnou a kteří Ti rádi zkracují vyučování ve škole. Nyní by jsi už ale měl bouchnout do stolu a připravit se na boj s těmito Plíživými Zvraceči.
Vytvořili jsme společně následující plán:
Uděláte spolu s mámou a s tátou krabičku, na kterou nakreslíš a vybarvíš nějaké věci, které vzbudí zvědavost Plíživých Zvracečů. Když se přiblíží ke krabičce, tak si přečtou: „Všechna moc pro Plíživé Zvraceče“. Bude tam šipka, která bude mířit do otvoru v krabičce. Oni se pak slezou uvnitř, aby si vychutnali novou obrovskou moc nad Tebou… ale Ty je přelstíš. Zalepíš otvor izolepou a spálíš krabičku v kamnech! Doufám, že všichni uhoří, ale možná jich několik přežije.
Rád bych o tom všem slyšel, až se opět za dva týdny uvidíme. Přeji úspěšné bojování! Tvůj spojenec Torben

Na příští setkání přišel Kristoffer v doprovodu svého otce, který mu jako správný inženýr pomohl vytvořit impozantní trojrozměrný graf.
Kristoffer mi ukázal svůj deník:
V pátek, když jsme navštívili Torbena, jsme udělali krabičku z obalu od mobilu a já jsem ji pokreslil. Napsal jsem tam „Všechna moc Zvracečům“ a udělal Zvraceče se zlatou medailí a zvednutýma rukama, abych je nalákal dovnitř.
V sobotu jsme dostali od Torbena dopis. Když jsme si jej přečetli, tak jsme pochopili, že jsme zapomněli dolů nakreslit šipku, která ukazuje na dírku. Tak jsem ji nakreslil a pak jsem krabičku nabarvil. Dal jsem tam žlutou, zelenou a modrou.
Večer jsme dali krabičku do mého pokojíčku a v neděli ráno, jak jsme se smluvili, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem krabičku zalepil lepenkou. Pak jsme ji hodili do kamen. Hořela celé tři hodiny. A já jsem udržoval oheň.
V sobotu, neděli a v pondělí jsem každý den vyhrál bitvy se Zvraceči. Byly takové kyselé náznaky, ale já jsem to zase spolykal, takže se neproměnily ve Zvraceče, a proto jsem jim po všechny tři dny vládnul.
Spolu s tátou jsme udělali graf, kde jsme to zaznamenávali.
V pondělí jsme dále zapsali do deníku: Tento týden byl velmi dobrý v boji se Zvraceči. Vyhrál jsem každý den. Nejtěžší to bylo v sobotu a v neděli. V sobotu se už skoro objevili, ale myslím si, že to nebyli opravdoví Zvraceči, protože tátovi taky nebylo dobře. Spíš to bylo kuře na kari.
Dneska je pondělí a všechno je v pořádku. Jsem tak rád, že porážím Zvraceče! Hurá!
… dneska je pátek ráno. Řeknu Ti více, až se sejdeme.
Na třetím setkání byl Kristoffer tak pěkně bojovně naladěný, že jsme skončili ve shodě a domluvili se na čtvrtém, posledním setkání, kde bychom oslavili jeho konečné vítězství a osvobození.

/ komiks jako ztvárnění zkušenosti

Narativní přístup může mít mnoho podob. Za zmínku stojí iniciativa Společnosti Hvězda, která se zabývá romskou a drogovou problematikou. Při školení romských terénních pracovníků spolupracovali se sdružením Podané ruce (Brno). Jednou z jejich aktivit je vytváření komiksů, které reálně a mnohdy až drsně popisují prostředí těch, kteří berou drogy. Částečně je také psán romsky a snaží se odrážet skutečný život závislých včetně jeho výraziva. Inspirace k této aktivitě přišla z Irska, v podobě Thomase Larkina, který vyzkoušel autobiografický komiks jako léčebný postup v roce 1993 nejprve v dublinských (proti)drogových komunitách, o pět let později je začal prosazovat i v České republice coby metodickou pomůcku při terénní sociální práci. Stal se vedoucím projektu Komiks, facilitátorkou skupinové práce, překladatelkou a spolutvůrkyní příběhu byla Petra Vrtbovská. Ze skupiny terénních a sociálních pracovníků, kteří se na vytvoření komiksu podíleli, jmenujme např. Martina Větrovce (Sananim) nebo Jana Soukupa (DOM). Možnost nejen konkretizovat jednotlivé, izolované stavy nebo pocity, ale zvnějšnit své proměny v celé jejich posloupnosti dodává komiksu – oproti jednotlivým obrazům – na silné katarzní roli. Skrze vyprávění svého příběhu mohou klienti dosáhnout lepšího porozumění své zkušenosti, a tento proces je facilitován přístupnou a atraktivní formou komiksu.

/ cestou příběhu

Kurz Cestou příběhu, Institut systemické zkušenosti / říjen 2008

Kurs v narativním přístupu
Kurs v rozsahu 100 hodin je určen pro psychoterapeuty, psychology, lékaře, pedagogy, sociální pracovníky a další profesionály, kteří ve své práci potřebují efektivněji jednat se svými klienty, pacienty nebo zákazníky. Narativní přístup využívá pozitivní moci příběhu, která svou podmanivostí formuje lidskou zkušenost a opatřuje ji — od počátku lidských kulturních dějin — smyslem.

/ narativní medicína - pilotní analýza témat

Abstrakt příspěvku na 12. konferenci psychosomatické medicíny

PhDr.Ing.Hana Konečná, PhD.
Narativní medicína - pilotní analýza témat


Psychosomatika (komplexní, holistický, biopsychosociální, na klienta orientovaný, .. přístup) si získává svou pozici v medicíně. Dokladem toho je její zařazení do výuky studentů ZSF. Biopsychosociální přístup je součástí výuky mnoha předmětů orientovaných jak na čistě zdravotnickou problematiku tak na problematiku sociální, ale zároveň se vyučuje jako samostatný předmět. V mém chápání však není psychosomatika předmětem, ale procesem, filozofií, způsobem myšlení. A způsob myšlení se vyučuje těžko. Ještě těžším oříškem je zkoušení studentů. Jak způsob myšlení zkoušet? Východisko jsem našla v zadání seminární práce na téma „příběh popisující biopsychosociální souvislosti stonání“. V současné době mám víc než 400 velmi odlišných a převážně velmi zajímavých příběhů (nikoliv kazuistik) popisujících často vlastní příběh autora nebo jeho blízké osoby. Pisatelé jsou ženy i muži (s převahou žen), různého věku (od 20 let po střední věk), různých oborů. Neplánovaně mám v rukou bohaté podklady, které by bylo asi škoda nepokusit se zpracovat.

Při stále se opakujícím čtení příběhů se pokouším o kvalitativní analýzu témat. Je to těžké, to podstatné na nich je totiž různorodost, kterou dokládají i ukázky názvů: Zázračné injekce na hubnutí; Chtěla říct rodičům, že tu také je; Tábor mažoretek a bolesti bříška; Zlomené srdce a chátrající tělo; Počurávání ve školce; Nemohoucí profesorka v ošetřovatelském centru; Vliv státní ideologie na zdraví; Ekzém, holčička a farář Ferda; Jak jsme čekali na miminko; Cukrovka a bílý havran; Beru to tak jak osud přináší; Dědovy léky na kolena; Červený polštářek; Sirotek a šplhání po laně; Alkoholička staniční sestra; Hospic a LDN; Dýchám; Rozvod na malém městě; Chtěla bych být jako ostatní, tedy stíhat.

Výzkum je na začátku. Už teď mi ale přinesl zajímavá zjištění: 1. Analýza kategorií mě upozornila na nesystematičnost v tvorbě kategorií a zařazování příběhů. 2. Překvapilo mne, jak mnoho příběhů se týká poruch příjmu potravy. 3. Poměrně častým a závažným problémem je označování tělesných symptomů za psychosomatické, v mnoha případech to znamená zanedbání potřebné léčby. Hlavním závěrem je uvědomění si, jak strašně rozsáhlá a rozličná je oblast, kterou se pokouším nějak uchopit. Už jen počet příběhů, které se mi zatím nepodařilo zařadit do nějaké z velkého množství navržených kategorií! Nemohu si pak nepoložit otázku, zda se svou snahou toto téma strukturovat nedostávám tam, kam jsem rozhodně nechtěla: do zobecňování jedinečnosti, zvláštnosti, náhody, ...

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity
Katedra klinických oborů
B. Němcové 54
387 87 České Budějovice
mobil: 776 782 804
e-mail: materskanadeje@volny.cz