Čermák – Myslet narativně

Čermák, I. (2002). Myslet narativně (kvalitativní výzkum „on the road“). I.. Čermák, M.. Miovský (Ed). Sborník z konference Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí.Brno: Psychologický ústav AV ČR, Nakladatelství Albert, 11-25

Psychologický ústav AV ČR, Brno

Kvalitativní výzkumné pole. Čeho se vzdáváme, začneme-li myslet narativně

Kvalitativní výzkum v posledních patnácti až dvaceti letech ztratil v psychologii odér marginálnosti či exkluzivnosti a stal se nepřehlédnutelnou součástí akademického diskurzu. Rozvinul se do takové šíře, že každá jeho verze nebo autorský přínos zmnožuje obecné či společné znaky, jež vymezují tento typ výzkumu (Hiles, 2001, Creswell, 1998, Newmanová a Benzová,1998 Denzin, Lincolnová, 1994, Čermák, Štěpaníková, 1997, 1998, Šťěpaníková, Čermák, 1999). Bez nároku na úplnost si můžeme jeho podobu přiblížit jako systematické či disciplinované použití mnoha metod, které nejsou apriorně kalibrovány na určitý typ interpretace, ale naopak vyzývají výzkumníka, aby bez předpokladů přistupoval k interpretaci většinou narativního materiálu a aby s předmětem svého výzkumného zájmu zacházel přirozeně. Implikace pro výzkumnou praxi je evidentní - kvalitativní výzkumníci studují jevy ve svých přirozených podmínkách a pokoušejí se jim dát smysl nebo je interpretovat v termínech významů, které jim lidé dávají. Kvalitativní výzkumy jsou kolekcí obrovského empirického materiálu – může jít o texty založené na případové studii, osobní zkušenosti, introspekci, životním příběhu, interview, pozorování, historii, vizuálních a interakčních textech – zachycují každodennost a problematické momenty a významy v životě individua (Denzin, Lincolnová, 1994). Kvalitativní výzkum je procesem dotazování směřující k porozumění. Je založený na výrazné metodologické tradici dotazování, explorující sociální problém nebo problém jedince. Výzkumník buduje komplexní, holistický obraz, analyzuje slova i rozsáhlejší verbální i neverbální významové jednotky, zachycuje podrobné názory informantů a provádí studii v přirozených podmínkách.

Často se oba přístupy – kvalitativní a kvantitativní - srovnávají, aby tak vynikla jejich odlišná epistemologická a metodologická báze (např. Štěpaníková, Čermák 1999). Někdy však autoři - ve snaze vystihnout nejvýraznější rozdíl – nezdůvodněně posunou dominantní charakteristiku obou výzkumných verzí do rozdílu mezi studiem malého počtu proměnných na mnoha případech (kvantitativní výzkum) a výzkumem několika případů a hodně proměnných (kvalitativní výzkum, viz. např. Ragin, 1987). Tento zdánlivě formální a na první pohled nevýznamný rozdíl však sytí odlišnosti zásadnějšího charakteru. Nejde jen o již zmíněné epistemologické předpoklady, ale mnohdy i skryté ontologické zdroje přístupu k výzkumu. Zejména tato méně reflektovaná část výzkumu může být odpovědná za tenze, které se v zásadě týkají jiného pojetí člověka- jedince, jiných možnosti zobecnění výzkumných zjištění a v důsledku i jiného aranžmá vlastního výzkumného procesu.

Rozhodneme-li se pro kvalitativní výzkum, pak dříve či později budeme konfrontováni se základními pilíři vědeckého výzkumného kánonu a budeme-li mít odvahu setrvat v této zóně, pak se nám to podaří za cenu opuštění či alespoň zpochybnění jedněch a vystavění druhých.

Čeho se vzdáváme, vstoupíme-li na pole narativního výzkumu (podle Schwartze a Ogilvy, 1979 a Lincolnové a Guby, 1985):

Objektivity – jako iluzorní představy, že mentální procesy, výzkumné nástroje a dokonce vlastní vědecká disciplína může být neutrální

Jednoduchosti – jako přesvědčení, že lze zkoumané jevy separovat a udržet v konstantní podobě nezávisle na jejich vazbách a interakcích s různými kontexty

Hierarchičnosti – představy, že zkoumané skutečnosti je vlastní inherentní hierarchicky uspořádaná struktura či řád.

Mechaničnosti – jako Newtonovské představy o skutečnosti fungující ve své podstatě jako stroj.

Determinismu - jako představy, že pokud lze nalézt a matematicky vyjádřit determinanty zkoumaných jevů a na tomto základě predikovat budoucí stavy zkoumané skutečnosti

Lineární kauzality – jako představy o existenci tří výkladových modelů skutečnosti: 1. jednoduchý dvojčinný („push-pull“) model, 2. pravděpodobnostní model obsahující myšlenku zpětné vazby, 3. model obsahující princip zpětné vazby a princip anticipace.

Montáže – představa o „projektu konstruování“, podle nějž je možné separované komponenty sdružit podle poznatelného plánu nebo klíče.

A dovoluji si dodat, že nás čeká opuštění i dalších tradičních opěrných bodů ve výzkumu:

Reprezentativnosti – jako představy o nezbytnosti výzkumu u statisticky významné části populace, aby bylo možné formulovat psychologicky spolehlivé závěry

Metody – jako sofistikovaného a vědeckou komunitou posvěceného nástroje k hledání odpovědí na výzkumné otázky

Expertního postavení – jako představy o výzkumníkovy, který zaujímá objektivní, nestrannou a neutrální pozici jedince, který ví o zkoumaném problému více než zkoumaná osoba

Validity – jako statistické míře spolehlivosti výzkumného nástroje a konsekventně i výzkumných zjištění

Co získáváme, rozhodneme-li se vstoupit na pole narativního výzkumu (podle Schwartze a Ogilvy, 1979 a Lincolnové a Guby, 1985):

Komplexnost – představa o tom,že je nemožné separovat dílčí elementy skutečnosti z jejich kontextu, že nelze nahlížet systém jako sumu jeho částí, protože tím, že se systém stává stále komplexnějším, vyvíjí tak jedinečné vlastnosti, které nemohou být vysvětleny nebo predikovány z vlastností jeho částí.

Heterarchii – představa o tom, že pokud existují nějaké struktury či řády, koexistují vedle sebe, což předurčuje v kterémkoli okamžiku závislost na vzájemné interakci a vstupu faktorů, které mohou stávající řád výrazně změnit. Navíc tato představa obsahuje pochybnost o tom, že existuje řád jako takový, jako přírodní zákon. Podstatnnou součástí této představy je přesvědčení o tom, že řád je skutečnosti vnucován lidským myšlením.

Holografičnost – metafora stroje je nahrazena metaforou holografického záznamu. Stručně vyjádřeno jde o představu, že celek je více než suma jeho částí a že každá část obsahuje v sobe i selek samotný.

Indeterminismus – představa o tom, že různé aspekty budoucí podoby zkoumané skutečnosti jsou principiálně nepředpověditelné ze zjištění jejího současného stavu a že výzkum sám o sobě představuje zásah do zkoumané skutečnosti a tím ji mění.

Vzájemnou kauzalitu – představa o simultánním vlivu řady faktorů v čase takovým způsobe, že není relevantní klást si otázku týkající se jejich specifického a konkrétního účinku.

Morfogenezi – představa opírající se o biologické pojetí morfogeneze, která popisuje evoluci galaktických forem z primordiálního chaosu či představa vycházející z matematické teorie katastrof. Z hlediska výzkumu je důležité přijmout představu o tom, že morfogenetické změny se dějí nepředvídatelně a dramaticky a operují tak, že se z nižších forem tvoří formy vyšší.

Perspektivu – představa o tom, že zkoumané jevy dokážeme nazírat pouze z určitého úhlu pohledu, většinou z perspektivy našeho výzkumného zájmu (cíle) a přijetí nutnosti mnohonásobné perspektivy, abychom zabránily případným zkreslením.

A dovoluji si dodat, že náš výzkum bude obohacen

Sdílením – expert se stává sám účastníkem výzkumu a má možnost sdílet zkušenost s ostatními participanty a dále ji rozšiřovat mezi další potenciální uživatele výsledků výzkumu.

Participativně-dialogickou interpretací – interpretace zjištění je závislá na zpětné vazbě participantů výzkumu a tvoří se v dialogu.

Důvěryhodností zjištění – klasické pojetí validity je nahrazeno širším pojmem důvěryhodnosti jež v sobě obsahuje koherenci, smysluplnost, sdělnost, dialogičnost.

Cílem pak bude nikoli ověření hypotézy, ale rekonstrukce významu jevu, který je v centru našeho výzkumného zájmu, který však nemůže být zbaven vázanost na subjekt, kontext a časovost.

Základní východiska kvalitativního výzkumu se opírají o to pojmy: příběh, narativní identita, narativní pravda a narativní výzkum. Porozumět jim znamená začít myslet narativně.

Příběh jako východisko i cíl narativního výzkumu –proměnlivá a nejistá krajina příběhu bez proměnných

Lidé z své podstaty vyprávějí příběhy. Příběhy poskytují koherenci a kontinuitu zkušenosti člověka a hrají centrální roli v naší komunikaci s jinými.

Příběh je v narativní psychologii prostředkem i cílem výzkumu. Osoba je živým „textem“, vlastnícím svět příběhů. Narativní epistemologie narušuje ideu velké teorie a implicitně v sobě obsahuje hledání lokálního vědění, což posiluje pluralitu a reflexivitu vědění. Teorie a praxe jsou těsněji propojeny, než kdykoli předtím.

Význam našich životů je diktován příběhy, které žijeme a jež pak vyprávíme (Mair, 1989). Vyprávění je způsob, kterým spojujeme události do smysluplných sekvencí (Vogel 1994) a tím konstituujeme smysl svého já jako protagonisty vlastní autobiografie. Carr (1986) však tvrdí, že nejde jen o sukcesivní uspořádání událostí, ale že vyprávění příběhu (žití příběhu = jednání) je strukturováno našimi anticipacemi o budoucnosti. Vyprávění příběhů je universální lidskou aktivitou, jednou z prvních forem diskurzu, kterou se naučíme jako děti (Nelson, 1988) a bez ohledu na sociální status jej v průběhu života všichni používáme. Problémem zůstává, jak přeložit naše „vědění“ do nějaké formy vyprávění. Podobnou otázku si kladou i výzkumníci a terapeuti.

Příběh je dobrou metaforou nejenom pro obecné meditace o jedinci, ale i pro psychologický výzkum. Je to metafora zdůrazňující, že vytváříme řád či konstruujeme texty v určitých kontextech. Narativní analýza bere jako objekt výzkumu samotný příběh jedince, zahrnuje též vše, co se stává s mým příběhem a s příběhem jiných výzkumníků, ale také jak do konstrukce narativního obrazu vstupují příběhy osob, s nimiž jsem se dosud setkal, včetně mistrů narativity (díla spisovatelů atd.).

Zásadní otázka pak zní: Proč byl příběh vyprávěn právě takovým způsobem? Příběh tak je nositelem interpretace, mnohdy tacitní, neviditelné, je tudíž jak faktem, tak interpretací. Jedinec konstruuje minulé události a jednání v osobních narativních jednotkách aby dal najevo určitou identitu a způsob i výsledek tvorby svého života. Jedinci se tak stávají autobiografickými narativními jednotkami (narativitami), kterými sdělují něco o svém životě. Tyto privátní konstrukce jsou obvykle lapeny do sítí životních příběhů komunity, hlubších struktur týkajících se podstaty života člověka jako takového. Jedinec navíc určuje sám, co je zahrnuto a co vyloučeno z narativizace, jak jsou události uspořádány do děje a jaký význam je jim přisuzován.

Podle Josselsonové (1995) není důležité, zda narativní přístupy označíme jako vědecké či nikoliv. Za pozoruhodnější považuje spíše to, jak dokážeme převést autobiografické vědomí do vědecké konverzace s naším chápáním toho, co je to věda. Za relevantnější považuji následující otázku: Jaký je vztah mezi životem a příběhem? Představa života, jenž může být znázorněn v příběhu, nebo představa příběhu jako ideálu, kterému se svým životem přibližuje, v sobě implicitně obsahuje předpoklad, že život a příběh jsou odlišitelné. Filozofové historie, kteří se zabývají vztahem mezi historickou minulostí a historickou narativitou, se pokusili konstituovat dva přístupy: První je založen na představě o kontinuitě života a jeho reprezentaci v příběhu (tj. minulost a narativita jsou stejné podstaty), druhý na předpokladu diskontinuity (minulost a vyprávění o ní nelze ztotožnit).

Hermeneutická pozice problematizuje obě teze. Příběhy jsou interpretacemi života, mají pro jedince význam a tím jsou si podobné. Příběh smysluplně vypráví o životě. Neexistuje žádný význam před interpretací, tj. význam života neexistuje nezávisle na příběhu, který je o něm vyprávěn. Tvrzení, že život anticipuje příběh je přijatelné, ale nevyčerpává složitost vztahu mezi příběhem a životem. Význam života je zásadně spojen a závislý na příbězích. Takže hermeneutika nepodporuje ani tezi o kontinuitě ani o diskontinuitě. Život a příběh jsou totiž smysluplné pouze ve vzájemné interakci a jejím prostřednictvím. Abychom životu vůbec porozuměli, máme přístup do obrovské zásobárny příběhů, které konstituují jeho dramatické zdroje. Význam života je tedy závislý na příbězích, které ho obklopují (MacIntyre, 1981). Hermeneutika tak vychází z představy, že život a příběh jsou navzájem vnitřně propojeny, což v sobě obsahuje i další předpoklad: význam života nemůže být určen něčím mimo příběh, který o životě jedinec vypráví. Jinak řečeno - život nemůže být považován za prubířský kámen pro adekvátnost příběhu. Avšak ani význam příběhu nemůže být určen bez odkazu k životu, který je žit. Oba jsou stejné tkáně (Widdershoven, 1993).

Rovněž Ricoeur (1983) je přesvědčen, že život se stává vpravdě lidským proto, že je artikulován narativním způsobem. Život má prenarativní strukturu, která je do narativní struktury přetvořena dějem příběhu, jenž je o životě vyprávěn. Život má tedy implicitní význam, který se explicitně vynořuje v příběhu. V procesu vytváření děje je relativně nejasné předporozumění každodennímu životu změněno do jasnější, lucidnější, přesnější konfigurace. Vztah mezi životem a příběhem je hermeneutickým kruhem: příběh je založen na předporozumění života a mění jej do zcela rozvinutého porozumění.

Avšak přesvědčí-li nás naše vlastní zkušenost, podle níž hraje život zásadní roli při tvorbě významu, což znamená, že život je základem pro každý možný příběh, který o něm můžeme vyprávět, pak se realitě nejvíce přibližuje svým pojetím fenomenolog Merleau-Ponty (1945). Pre-reflexivní zkušenost je pro něj základem reflexivních pojmů. Jinými slovy - život má implicitní význam, který se v příběhu stává explicitním. Proces explikace předpokládá, že zde musí vždy být něco přítomno, avšak ono „něco“ nemusí být vždy odhaleno. Je utvářeno a strukturováno v procesu artikulace. Příběh o životě nám presentuje život tak, jak je žit, a takový život je základem příběhu. Příběh dává žitému životu specifický smysl a objasňuje, o čem život vlastně je. Příběh je založen na životě, ale není jím určen, protože právě artikulace, vyprávění, příběh otevřený dalším pokračováním či reinterpretacím je to, co životu poskytuje bohatší význam.

Příběhy reprezentují oblast zkušenosti, která je přístupná díky představivosti a tak je vlastně výzvou k účasti na imaginativním přístupu k realitě, resp. na přístupu k realitě jako představě. Příběhy musí být vyprávěny či jinak vyjádřeny, neboť jsou součástí narativní kvality lidského bytí, které tak může být sdíleno a v těch případech, které nelze sdílet, slouží jako prostředek kompenzace. Doty (1975) zdůrazňuje, že když vyprávíme své příběhy, rozdáváme svoje duše. Domnívá se rovněž, že naše já představují kulturu, která žije v mlhovině mnoha příběhů. Jsme svými příběhy, stáváme se příběhy a někdy jsou tyto příběhy vzaty ze společné zásobárny představ, které byly připraveny pro veřejné sdílení.

Formální kvality zkušenosti v čase jsou ve své podstatě narativní (Crites, 1975a) tvrdí,. Narativita sama o sobě může obsahovat úplnou časovou dimenzi zkušenosti a jednotu formy. Pouze narativní forma může obsahovat tenze, překvapení, zklamání, obraty, a úspěchy skutečné zkušenosti. Crites (1975b) jinde uvádí, že smyšlené příběhy mohou poskytovat větší prostor pro výklad prchavé dimenze zkušenosti a to proto, že nejsou omezeny dokumentárními prameny či faktickými údaji. Realistická fikce může někdy zachytit celou sociální realitu lépe než dokumentární narativita. Když někomu vyprávíme o něčem, co považujeme za bezprostředně reálné, vyprávíme příběhy a fragmenty příběhů.

Příběhy artikulují změny ve zkušenosti (Novak,1975). Příběh je podle Novaka metodou, nikoli však snadno zvládnutelnou. Uvědomit si, že naše myšlení má své kořeny ve vyprávění příběhů, je osvobozující. Příběh dle jeho názoru není narcismem nebo subjektivitou, ale jejími protiklady: vytvářením nezávislého objektu.

Obsahově se narativní výzkum zaměřuje na identitu. Příběh slouží jako nástroj její konstrukce i poznávání.

Osobní narativity jsou z hlediska obsahu a formy lidskými identitami. Podle toho pak příběhy imitují život a presentují vnitřní realitu do vnějšího světa. Současně tvarují a konstruují vypravěčovu realitu a osobnost. Příběh je identita člověka, příběh tvořený,vyprávěný, revidovaný, a znovuvyprávěný v průběhu života. Poznáváme se nebo se objevujeme a odhalujeme sebe jiným příběhy, které vyprávíme. Ale i v rámci širokého kvalitativního výzkumu není tento názor tak docela přijímán: Denzin a Lincolnová (1994) píší o poli kvalitativního výzkumu, který je definován řadou tenzí, kontradikcí a váháním. Kruciálním momentem těchto tenzí je povaha „pravdy“ „vědění“ a „výzkumu“-zejména pak jeho spolehlivosti v samotném procesu i výsledcích.

Osobní narativity jsou zvláštním druhem příběhu, který si každý z nás konstruuje, aby sestavil dohromady různé části svého já do smysluplného a přesvědčivého celku. Neobjevujeme svá já v narativitě, ale spíše se tvoříme prostřednictvím narativity. Osobní narativity representují jeden ze způsobů, v němž se narativně strukturuje a konfiguruje život. Je to akt imaginace, který je integrovaným modelem našeho zapamatování si minulosti, vnímané současnosti a anticipované budoucnosti.

Akceptace a smysluplná organizace minulých zkušeností jsou základem vnímání vlastního života jako kontinuálního toku událostí. Jako dospělí vnucujeme narativní plán našemu životu, kde před tím žádný plán nebyl. Tvoříme narativitu tak, aby naše životy a životy jiných dávaly smysl. Prostřednictvím narativity se definujeme. Kdo jsme, kým jsme byli, a kým se staneme v budoucnosti. Vytvořit smysl života znamená vytvořit dynamické narativity, které učiní zdánlivý chaos lidské existence smysluplným a koherentním. Pokud se dopustíme chyby v této narativní konfiguraci, zakoušíme pocit neklidu a stagnaci, které se vyskytují spolu s insuficientní narací lidského života. Crossleyová (2000) tvrdí, že pacient je v tomto diskurzu narativní troskou a terapie by se měla zaměřit na opravu trhlin s cílem posílit v jedinci větší pocit koherence, kontinuity a smyslu života. Je zřejmé, že narativní identita je nejenom v terapeutickém kontextu spoluvytvářena v dialogu a neustálém ko-editování životního příběhu.

Kontext výzkumu životního příběhu v psychologii se jeví jako široká paleta spojení mezi příběhem a realitou. Ta může být mimo jiné transponována do vztahu mezi sebenarativitou a osobní identitou, jež „sídlí“ ve skrytu říše vnitřní reality. Životní příběhy jsou subjektivní, stejně jako je lidské já nebo identita. Obsahují „narativní pravdu“ (Spence, 1982, 1986), která může být pevněji spojena, volněji podobná nebo docela vzdálená od „historické pravdy“. Životní příběhy mohou poskytovat výzkumníkovi klíč k odhalení identity a porozumění – obojí v jeho „reálném“ nebo historickém“ jádru, a také jako narativní konstrukci.

Hledání pravdy nebo dobrého příběhu? Cesta k narativnímu vědění.
arativita jako výsledek i výzkumná strategie by jen stěží obstála před soudem kriterií vědeckého (paradigmatického)vědění. Formální logika zde zřídka organizuje úsudky, úroveň abstrakce je nízká a kauzální vazby mohou být nastoleny zcela arbitrárně. Postmoderní filozofové poukazují na to, že legitimita vědeckého vědění v moderním a západním významu závisí na ostré distanci od common sense, každodenního vědění obyčejných lidí. Narativní vědění do této kategorie náleží, neboť vypráví o životních událostech, životních sekvencích (tj. o projektech lidí) a jejich důsledcích tak, jak se vynořují v čase.

Přestože bylo již Theodorem Sarbinem (1986) a Jeromem Brunerem (1986, 1990) pro oblast psychologického diskursu zřetelně artikulováno a argumenty doloženo, že narativita je hlavním modem lidského vědění a komunikace, věda tento fakt dosud zcela nevstřebala. Pokusy o smíření obou epistemologických modů však nejsou záležitostí pouze posledních dvou desetiletí. V tomto období pouze zesílily uvedené tendence ke konvergenci a i v dosud netečné psychologii zazněly jasné a zvučné hlasy. Pokusy o uznání obou verzí poznávání se dějí snad od dob polozapomenutého Giambattisty Vica (1744/1984) pokračují až k Jerome Brunerovi (1986, 1990), Catherin Kohler Riessmanové (1993), Barbaře Czarniawské (1998), Izadore Newmanové a Carolyne Benzové (1998), D. Jean Clandininové a F. Michaelu Connellymu (2000), Davidu Hilesovi (2001), abych jmenoval alespoň některé z dnes již každým dnem se rozšiřujícího zástupu stoupenců narativního přístupu k výzkumu člověka. O rozdílu mezi oběma mody jsem již několikrát v česko-slovenských podmínkách referoval (Čermák1999, 2000a, 2000b, 2001, Čermák, Štěpaníková 1997, 1998, Čermák, Lindénová, 2000, Štěpaníková, Čermák, 1999), proto jen stručně připomenu základní tenzi, jež tento v podstatě umělý rozdíl mezi kvantitativní a kvalitativní dimenzí výzkumu udržuje při životě.

Logicko-vědecké, paradigmatické či propoziční myšlení je intelektuálně vyvozené a rozvíjené logickým pozitivismem. Jeho cílem je nastolit abstraktní, universální pravdu nezávislou na kontextu.V extrémní podobě jej reprezentuje tvrzení o neexistenci toho, co nelze smysly poznat. Avšak i k takovému poznání potřebuje badatel reprezentace či odkazy ležící uvnitř organismu, v mozku. A právě zde se dotýkáme neuralgického bodu logicko-vědeckého modu myšlení a narážíme na problémy verifikace nebo falzifikace významu. Vzít na milost interpretační či referenční rámec systému pozorovatele totiž vzbuzuje vážnou pochybnost o univerzálnosti tohoto přístupu. Proto je tento důležitý prvek poznávání marginalizován odkazem na výzkumníkovu osobnostní rovnici, subjektivní zaujatost či předsudečnost, které je třeba zmírňovat metodou, promyšlenou hypotézou, přesnou analýzou či logickým důkazem.

Narativní modus je založen na přesvědčivé reprezentaci životní zkušenosti. Centrálním bodem jsou intence člověka a jeho jednání, ale také jejich nestálost či proměnlivost a konsekvence v životě jedince. Jedinečná zkušenost v konkrétním čase a místě, jedinečnost v kontextu a jejich přesvědčivé ztvárnění v „dobrém“ příběhu jsou argumentační výzbrojí tohoto přístupu. Narativní modus zachycuje zkušenost v různých perspektivách, což může mít vliv na zachycení zkušenosti jako srozumitelné. Oba mody mohou být vyjádřeny kontrastem historické (tj. paradigmatické) a lokální (tj. narativní) pravdy.

Zdánlivě neslučitelné mody jsou ve skutečnosti komplementárními způsoby uchopení reality. Avšak ani uvnitř sebe samých nezůstávají nerozporné a je třeba značné tolerance k neurčitosti a diverzifikaci, abychom mohli vůbec člověka zkoumat. Roy Shafer (1992) k tomu poznamenává „Zvláště je důležité zdůraznit, že narativita není alternativou k pravdě nebo realitě; spíše je modem, v němž je nevyhnutelně přítomna pravda a realita … Máme pouze verze pravdy a reality. Narativně nezprostředkovaný, konečný přístup k pravdě a realitě nemůže být předložen. V tomto ohledu proto nemůže existovat žádný absolutní základ, na kterém by pozorovatel nebo myslitel stál; každý si musí vybrat svoji vlastní narativní verzi.“ (s.xiv-xv).

Až ona příslovečná tenze mezi oběma mody vědění zmnoží svoji obvyklou funkci oddělující dva soupeře obtížně hledající jazyk o výzvu k hledání podnětů pro nastolení vzájemného respektu, pak začne být široce akceptovaný takový výzkumný přístup, který David Hiles (2001) nazývá disciplinovaný a Isadore Newmannová s Carolyn Benzovou (1998) interaktivním výzkumným kontinuem .

Narativní výzkum – řemeslo nebo umění?
psychologickém výzkumu můžeme, historicky vzato, identifikovat dva základní cíle: a) predikci a kontrolu chování , b) exploraci a porozumění vnitřnímu světu jedince – prostřednictvím verbálního výkladu a příběhů. V tomto případě jsou příběhy cestou k odhalování identity a osobnosti. Stejně jako Freud vyvinul vlastní přístup ke zkoumání psychického života, osobnosti a jejího vývoje na základě zkušenosti s případy mužů a žen, které měl v psychoterapii, může také výzkumník zajímající se o normální identitu vyvodit svůj přístup ze self-narativit zachycených ve výzkumných interview (McAdams, 1988, 1993).

Narativní výzkum se výrazně odlišuje od pozitivistického v zásadním předpokladu. Není zde pouze jedna absolutní pravda o lidské realitě, ani jediný správný způsob interpretace textu. Narativní přístup obhajuje pluralismus, relativismus a subjektivitu. Avšak aby bylo možné mluvit o výzkumu, pak je třeba mít jasně promyšlená koherentní východiska týkající se volby metody a také zřetelnou představu o výzkumných postupech, které vedou ke srozumitelným výsledkům.

V narativním výzkumu se používá nebo analyzuje narativní materiál. Ten může být sebrán jako příběh (životní příběh, nebo literární práce) nebo jiným způsobem (pozorování či osobní dokumenty). Může být objektem výzkumu nebo prostředkem ke studiu jiné otázky. Může být použit pro srovnání mezi skupinami nebo k tomu, abychom se něco dověděli o sociálním fenoménu nebo historickém údobí, rovněž se výborně hodí k exploraci osobnosti.

Předmětem narativní analýzy může být literární práce, deníky, autobiografie, konverzace, verbální orální životní historie získané v interview, ale také rozhovor nad obrazovým materiálem, apod.

Použiji-li příběh jako nástroj i předmět výzkumu, mám-li se uchýlit ke klasické terminologii, pak se pohybuji někde na pomezí postmoderního a klasického post- pozitivistického přístupu k výzkumu. Nejde zcela o fikci, tj. nelze na takový druh výzkumu pohlížet jako absolutně relativní bez pevného ukotvení v realitě, na druhé straně však příběh není přesnou a kompletní reprezentací reality. Příběhy jsou konstruovány kolem nějakého jádra faktů nebo životních událostí a vytvářejí široký prostor pro svobodu individuality a kreativity volby, doplnění, rozvinutí, posunutí důrazu a interpretace „zapamatovaných faktů“.

Životní příběh je však také hypotetickým konstruktem, který nemůže být zcela ve výzkumu zpřístupněn ze dvou důvodů: a) není stabilní, ale vyvíjí se a mění se v průběhu času. Když je dílčí příběh nahrán a přepsán, dostaneme text, který je zmrazený, metaforicky bychom mohli říci že jsme získali fotografii dynamicky se měnící identity. Dále příběh čteme jako text a interpretujeme jej jako statický produkt, jako kdybychom interpretovali vnitřní, tj. existující identitu, která je ve skutečnosti neustále v pohybu b) každý příběh, který získáme je ovlivněn kontextem v němž je vyprávěn: cíl interview, povaha posluchačstva a vztahy, jež se formují v průběhu výzkumu mezi vypravěčem a naslouchajícím, jejich podobné kulturní zázemí, aktuální nálada vypravěče atd. Proto je dílčí příběh jednou nebo více instancí polyfonních verzí možné konstrukce nebo prezentace jedincova já a jeho života. Tyto verze mohou být vypravěčem použity podle specifických momentálních vlivů.

Životní příběh konstruuje a přenáší individuální a kulturní významy. S jistou nadsázkou můžeme tvrdit, že lidé jsou organismy, které produkují významy. Jde vlastně o konstruktivistický pohled na jedince, jaký obhajují například K. Gergen (1994/2000) a R. Harré (1997). Podle nich jedinec konstruuje svůj sebe-obraz (self-imgae) v interakci, podle specifického interpersonálního kontextu, který přesahuje pouze individuální zkušenost tím, že je životaschopný v dané kultuře.

Existuje-li něco, co bychom mohli nazvat narativním přístupem ve výzkumu, pak jde o zaměření na dílčí, živou, osobní, jedinečnou a subjektivní zkušenost participanta. Jde o pokus porozumět jeho životu v kontextu.Význam – o jehož porozumění výzkumník usiluje - je konstruován prostřednictvím sociálního diskurzu , není tudíž inherentní jednání nebo zkušenosti jako takovým. Význam je generován tak, že participant propojuje různé aspekty svého života do podoby příběhu. Spolu s explicitními spojeními, která vzniknou mezi tímto porozuměním a výzkumníkovou interpretací, dochází k obohacování významu ve smyslu sdílení, rezonance, ale také rozšiřování do dalších kontextů. Význam je tak procesem stálého konstruování a rekonstruování.(Josselsonová, 1995).

„On the road“ – i na vlastní cestě je třeba komunikovat s těmi, kdo se vydali jinými stezkami.
ijící jedinec je kontinuálně vyprávěným životem v krajině protkané mnoha jinými vyprávěnými životními příběhy. Polanyi (1958), v odkazu na osobní vědění, užívá Heideggerova termínu „bytování“ („dwelling in“), aby ukázal na nezbytnost intelektuálně bezpečného místa pro vývoj koherentního myšlení. Tento tón je zřetelný i u dalších autorů – například u Kuhna (1970/1997) v jeho myšlence paradigmatu a změny paradigmatu, u Deweyho (1929) v jeho ideji provádění věcí zvykem a reflektovaně, u Schwaba (1960) v jeho pojetí rozdílu mezi fluidním a stabilním bádáním. Ve stabilním výzkumném diskurzu se jedinec identifikuje s existujícím paradigmatem, v němž se pohybuje naučeným způsobem, sice ve značném rozsahu, ale bez potřeby vzít v úvahu alternativní rámce, které by mohly generovat odlišné přístupy k výzkumu. Fluidní výzkum je naopak v potaz bere. Otázka pak zní: patří narativní výzkum do fluidního typu výzkumu? Realita a její reflexe v posledních letech ukazují, že narativní výzkum není pohodlně usazen v této kategorii, hřaduje někde mezi vlnou debat a publikací nad novým postmoderním způsobem výzkumu a snahou být považován za legitimní reprezentaci sociálně vědeckého světa. Nyní již lze vystopovat některé znaky, které narativní výzkum přibližují paradigmatickému přístupu ke zkoumané realitě. Přesto jsou přítomny charakteristiky, které kuhnovskou tradici paradigmatu obohacují o nové prvky. Je-li narativní výzkum paradigmatický (nebo pokud je slučitelný s paradigmatem), pak je to paradigma poznamenané výzvami k tomu, aby akceptovalo výzkum s jeho předpoklady a reprezentacemi. Schwab píše, že když předpoklady, postuláty a rámce, které jsou považované za samozřejmé ustupují otázkám, pochybnostem a nejistotám, pak značné množství cest zavádí badatele do slepých uliček. Narativní výzkum si tyto „výhody“ snaží udržet. Navíc jsou stoupenci narativního přístupu často nuceni naučit se obhajovat a argumentovat v termínech mimo narativní rámec – na hranicích mezi různými formami výzkumu. Jde o důležitý rys narativního myšlení, který mu zaručuje, že se časem nestane fosilním.

Nelze však opominout problémy, které může narativní myšlení do vědeckého diskurzu vnést. Ústřední pojmy narativity jako jsou např. příběh, dějová zápletka, scéna, místo, čas, úhel pohledu, protagonista, v čtenáři takových textů - které se navíc ucházejí o status vědeckosti - mohou vyvolat jistou disonanci. Je-li čtenář nastaven na tradiční vědecké paradigma, pak jej mohou iritovat.také další znaky narativního myšlení, jako je přesvědčení, že rozdíly jsou vytvářeny kontextem a že pro porozumění výsledů výzkumu je nezbytná sdílená zkušenost. Rozdíly mezi tradičními východisky výzkumu člověka a narativním přemýšlením o výzkumu mají většinou skrytou ontologickou povahu. Proto tenze jimi vyvolané lze tlumit obtížněji.

Jde především o tyto tenze:

Časovost. Umístit jevy do konkrétního času je zásadním způsobem, jak s nimi narativně zacházet, jak o nich přemýšlet. O události v tomto rámci nepřemýšlíme jako o události, která se odehrála v určitém momentu, ale jako o výrazu něčeho, co se v čase odehrává, tj. událost, věc, jev má minulost, přítomnost jak se nám jeví a rovněž je vybavena implikovanou budoucností. Z hlediska převažujícího paradigmatu (narativní výzkumníci někdy užívají termínu převažující narativita, „grand narratives“) jsou události, jevy a věci charakterizovány v sobě samých a ze sebe samých. Existují samy o sobě a mají na čase nezávislý smysl samy o sobě.

Lidé. V narativním myšlenkovém modu jsou lidé narativními jednotky, narativní identita je v neustálém procesu osobních změn. V převažujícím příběhu se hovoří o úrovních myšlení, obsazích, scénářích, apod. Narativní historie lidí je v tomto modu chápána jako mírně irelevantní luxus.

Jednání – chování představují v narativním modu narativní znak. Například výkonová jednání žáka v rámci školního kurikula jsou interpretována jako výraz učitelových a studentových osobních narativních historií, zatímco v převažujícím paradigmatu je studentův výkon chápán jako důkaz úrovně jeho kognitivních schopností.

Jistota – validita. V narativním myšlení se pracuje s jistou tentativností, nejistotou o významu událostí. V tradičním přístupu se operuje s principem kausality s následnou jistotou, spolehlivostí či validitou, které jsou známkou kvality. S tím souvisí další principy: metoda, zobecnitelnost, reprezentativnost.

Kontext. V narativním myšlení je vždy přítomen, zahrnuje takové pojmy jako časový kontext, prostorový kontext a kontext jiných lidí. Tento třídimenzionální prostor je důležitý pro utváření smyslu jakékoli osoby, události nebo věci. V převažující narativitě je kontext sice připuštěn, ale ve skutečnosti se interpretace děje jako by z něj byla vyvázaná, jako by podmínky nebyly přítomny. Nebo se může stát, že je kontext analyzován na úrovních proměnných a míry jistoty spojení s důležitostí různých kontextuálních faktorů – například korelace je nastolena mezi výkonem a proměnnou socioekonomickým statusem.

Kvalitativní výzkum je „on the road“, putuje krajinou lidského příběhu aby znovu a opakovaně nacházel svou identitu. Nemůže najít jediné pevné míst, kde by se usadil, ale v krajinném reliéfu má již mnoho opěrných bodů, z nichž může nahlížet na sebe sama i na jiné cesty, k nimž se může přiblížit, obohatit se, nabídnout podněty, bude-li o ně zájem. Metafora „on the road“ je užitečná také proto, že nám brání uzavřít se do nového paradigmatu, že nás podněcuje ke kreativnímu hledání. Být na cestě znamená být stále otevřený, pokoušet se o sbližování s těmi, kteří volí jiné cesty, jež nás míjí, ale na něž dohlédneme. Být v pohybu znamená komunikovat s jinými verzemi pojetí cesty.

Literatura

Bruner, J. (1986). Actual minds, possible worlds. Cambridge, MA, London, England: Harvard University Press

Bruner, J. (1990). Acts of meaning. Cambridge, London: Harvard University Press

Carr, D. (1986). Time, narrative, and history. Bloomington: University of Indiana Press.

Clandinin, D.J., Connelly, F.M. (2000). Narrative inquiry. Experience and story in qualitative research. San Francisco: Jossey Bass

Creswell, J. W. (1998). Qualitative inquiry and research design. Choosing among five traditions. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage

Crites, S. (1975a). ‘The narrative quality of experience’, Journal of the American Academy of Religion, 39, pp.291 - 311.

Crites, S. (1975b). ‘Angels we have heard’, In J.B. Wiggins (ed), Religion as Story. (New York: Harper and Row).

Crossley(ová), M.L. (2000). Introducing narrative psychology. Self, trauma and the construction of meaning. Buckinham: Open University Press

Czarniawska, B. (1998). A narrative approach to organization studies. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage

Čermák I. (1999). Hermeneuticko- narativní přístup k validitě interpretace nálezu

v kvalitativně pojatém psychologickém výzkumu. In: D. Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L (Eds), Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV ČR, pobočka Praha, 42 – 51

Čermák, I. (2000a). Hledání životních příběhů. Integrativní funkce narativního já. . In: P. Macek, M. Šafářová (Ed.), Integrativní funkce osobnosti. Sborník příspěvků z konference k životnímu jubileu prof. PhDr. Vladimíra Smékala, CSc. Brno: Masarykova univerzita, 105-111.

Čermák, I. (2000b). Kvalitativní výzkum v psychologii: problémy a výhledy. I.. Čermák, M.. Miovský (Ed). Sborník z konference Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Brno, 1.-2.6. 2000,. Brno, Boskovice: Psychologický ústav AV ČR, Nakladatelství Albert.

Čermák, I. (2001). Příběhy žité a vyprávěné: od psychoterapie k identitě a epistemologii.

In: G. Bianchi (Ed.), Identita, zdravie a nová paradigma. Human Communication Studies, Vol. 7, Bratislava: Veda, s. 77-92

Čermák, I., Štěpaníková, I. (1997). Validita v kvalitativním psychologickém výzkumu.

Československá psychologie, 6, 503-512.

Čermák, I. , Štěpaníková, I. (1998). Kontrola validity dat v kvalitativním psychologickém

výzkumu. Československá psychologie, 1, 50-62.

Čermák, I., Lindénová, J. (2000). Povolání herec. (Kritické momenty v pracovním životě herců). Brno: Nakladatelství Větrné mlýny a Psychologický ústav Akademie věd ČR. ISBN: 80-86151-42-5

Denzin, N.K., Lincoln(ová), Y.S. (1994). Introduction: Entering the field of qualitative research In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln (Eds.). Hanbook of Qualitative Research. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage, s. 1-19

Dewey, J. (1929). The quest for certainity: A study of the relation of knowledge and action. New York: Paragon Books.

Doty, W. (1975). ‘Stories of our times’ In J. W. Wiggins (ed), Religion as Story (New York: Harper and Row).

Gergen, K. (1994/2000). Saturated Self. Dilemmas of identity in contemporary life. New York: Basic Books

Harré, R. (1997). The singular self. (An introduction to the psychology of personhood. London: Sage.

Hiles, D. (2001). Rethinking paradigms of research in psychology. Brno Lecture series: Paradigms lost, Paradigms returned, Paradigms discerned.

Josselson(ová), R. (1995). Imagining the real. (Empathy, narrative, and the dialogical self). In: R.Josselson, A.Lieblich (Eds.), Interpreting experience. The narrative study of lives. Thousadn Oaks: Sage, 27-44

Kohler Riessman(ová), C. (1993). Narrative analysis. Newbury Park, London, New Delhi: Sage

Kuhn (1970/1997). Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh

Lincoln(ová), Y.S., Guba, E.G. (1985). Naturalistic inquiry. Newbury Park, London: Sage

MacIntyre, A. (1981). After virtue: A study of moral theology. Nortre Dame, IN: University of Nortre Dame Press

Mair, M. (1989). Between Psychology and psychotherapy (A poetics of experience). London: Routledge

McAdams, D. (1988). Power, Intimacy and the life story. (Personological inquiries into identity). New York: The Guildford Press, 336p.

McAdams, D. (1993). The stories we live by. Personal myths and the making of the self. New York: The Guildford Press, 336p.

Merleau-Ponty (1945). Phénoménology de la perception. Paris: Galimard

Nelson, K.(1988). The ontogeny of memory for real events. In: U.Neisser, E. Winograd (Eds.), Remembering reconsidered: Ecological and traditional approaches to the study of memory. New York: Cambridge University Press, 244-276.

Newman(ová), I., Benz(ová), C.R.(1998). Qualitative- quantitatvie research methodology. Exploring the interactive continuum. Southern Illinois University Press: Carbondale and Edwardsville.

Novak, N. (1975). ‘Story and experience’ in J. W. Wiggins (ed), Religion as Story. (New York: Harper and Row).

Polanyi, M. (1958). Personal knowledge. London: Routledge

Ragin, C.C.(1987). The comparative method.Moving beyond qualitative and quantitative strategies. Berkeley: University of California Press.

Ricoeur, P. (1983/2000).Temps et récit, I. Paris: Seuill (Čas a vyprávění, I. Praha: Oikoymenh.).

Sarbin, T.R. (ed) (1986): Narrative Psychology. The Storied Nature of Human Conduct. New York:

Schafer, R. (1992). Retelling a life. Narration and dialogue in psychoanalysis. Basic Books.

Schwab, J.J. (1960).What do scientists do? Behavioral Science, 5, 1-17

Schwartz, P. Ogilvy, J. (1979). The emergent paradigm: Changing patterns of thought and belief. – asi jen v textu – sekundární citace podle Lincoln-Guba

Spence, D.P. (1982). Narrative truth and historical truth. New York: Norton

Spence, D.P. (1986). Narrative Smoothing and Clinical Wisdom. In.: T.R. Sarbin, (Ed), Narrative Psychology. The Storied Nature of Human Conduct. New York: Praeger, 211-232.

Štěpaníková, I., Čermák, I.(1999). Vztah mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem:

střet dvou paradigmat nebo cesta ke spolupráci? In: Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L (Eds), Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha, Psychologický ústav AV ČR, pobočka Praha 15 - 24

Vico, G. (1744/1984) The New Science of Giambattista Vico. Cornell University Press

Vogel, D. (1994).Narrative perspectives in theory and therapy.Journal of Constructivist Psychology, Vol 7, 243-261.

Widdershoven, G.A.M. (1993). The story of life. Hermeneutic perspectives on the relationship between narrative and life history. In: R. Josselson, A. Lieblich, (Eds), The narrative study of lives. Newbury Park: Sage

Abstrakt

Myslet narativně: kvalitativní výzkum „on the road“
vo Čermák

V článku je stručně vymezen kvalitativní výzkum a role narativity v něm. Narativní výzkum opouští mimo jiné kánony reprezentativnosti, metody, expertního postavení výzkumníka, validita je nahrazována konceptem důvěryhodnosti zjištění, důraz je kladen na sdílení, participativně dialogickou interpretaci a rekonstrukci významu. Příběh je chápán jako východisko i cíl narativního výzkumu. Příběhy jsou interpretacemi života a jedinec se v nich stává narativní autobiografickou jednotkou. Příběh slouží jako nástroj její konstrukce i poznávání a z tohoto hlediska může být nazírána jako narativní identita. Cílem narativního výzkumu je konstrukce dobrého příběhu, což nemusí být vždy v rozporu s cílem hledat pravdu. Narativní výzkum je cestou k narativnímu vědění. Permanentní komunikace s různými verzemi poznávání je základním principem narativní metodologie a ochranou před zkostnatěním.

Klíčová slova

Narativní výzkum, narativní identita, příběh jako nástroj poznávání, narativní vědění, narativní psychologie.

Abstract

Thinking narrativelly: qualitative research „on the road“

Ivo Čermák

The role of narrativity in the process of qualitative research is briefly described in the paper. In narrative research, methodological canons of representativness, method, and expert position in research are abandoned, validity is replaced by concept of finding trustworthiness, and sharing, participative-dialogical interpretation and meaning re-construction are emphasized. The story is considered a basis and also an object of narrative research. Stories are interpretations of life and an individual became an autobiographic narrativity. Story is a tool of identity construction and also reflection and can be labelled as a narrative identity. The aim of narrative research lies in good-story construction, which has not to be contradictory to the searching of truth. Narrative research is a way toward narrative knowing. Continuous communication with different versions of human research is a basic principle of narrative methodology and protection against rigidity.

Key words

Narrative research, narrative identity, story as a research tool, narrative knowing, narrative psychology.

Doc.PhDr. Ivo Čermák, CSc.

Psychologický ústav AV ČR

Veveří 97

602 00 Brno

tel.: 05- 41636270

e-mail: cermak@psu.cas.cz

——————————————————————————-

[1] Studie byla zpracována v rámci výzkumného záměru PsÚ AV ČR (reg.číslo: AV0Z7025918), a v rámci interního projektu č. 17 Současná česká společnost a otázky evropské integrace zařazeného do programu rozvoje badatelského výzkumu v klíčových oblastech vědy (reg. číslo: K 9058117

Co děláme, když interpretujeme (Chrz)

REFERÁT VLADIMÍRA CHRZE Z KONFERENCE V OLOMOUCI

VIII. česko-slovenská konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku: „Kvalitativní přístup pro praxi“

Interpretace v kvalitativním výzkumu by měla být čímsi reflektovaným, transparentním a tudíž disciplinovaným.

Výraz interpretace pochází z latinského interpretatio, od inter-pres, což byl původně jakýsi prostředkovatel v obchodním jednání, od toho pak tlumočník či překladatel.

Interpretace na rovině interpretujících humanitních či sociálních věd, zůžení na disciplíny, které vymezují jako stěžejní téma svého zkoumání, nebo rovinu, na nichž se pohybují, „procesy utváření významu“

narativní materiál – ukazuje způsob, jakým člověk dává význam své zkušenosti

imaginativní výtvory – Ricoeur dochází k „sémantické inovaci“, tj. změně na rovině utváření významu

Pokládáme si otázku:

„Jakým způsobem zkoumáme procesy utváření významu?“

„Tím, že interpretujeme.“

INTERPRETACE JE EXPLIKACÍ IMPLICITNÍ SLOŽKY PROCESU UTVÁŘENÍ VÝZNAMU

David Bordwel v práci „Making Meaning“ rozlišil porozumění na jedné straně – a interpretaci na straně druhé. Odkázal přitom na tradiční rozlišení mezi ars intelligendi a ars explicandi.

Porozumění (ars intelligendi) je akt dávání významu, či utváření významu, který má vždy svou explicitní a implicitní složku. Tedy význam obvykle není celý dán explicitně, vždy z určitých explicitně daných nápovědí konstruujeme určitou část imlicitního významu, jinými slovy: činíme inference. Porozumění je vždy „čtení mezi řádky“, nebo jak říká Bruner „jít za informaci, která je dána“.

Naproti tomu interpretace (ars explicandi) je explifikací implicitního v utváření významu. Slovo explikace je od latinského explicare, tj. vykládat, doslova rozplétat, rozvinutí svinutého, vyslovení nevysloveného, dopovězení napovězeného.

Explikace je určitým „rozvinutím“ porozumění, tj. interpretace je explikovaným, „rozvinutým“ porozuměním.

Shrnutí rozdílů: prosté porozumění se obejde bez explifikace (můžeme rozumět, aniž bychom vyslovovali nevyslovené, dopovídali napovězené), při interpretaci explifikujeme implicitní v utváření významu.

Bordwel označuje své pojetí interpretace jako konstruktivistické. K explifikaci implicitního v utváření významu dochází tak, že činíme inference z nápovědí či vodítek určitého textu.

Interpretace jako kognitivní aktivita odehrávající se v určitém sociálně-institucionální rámci.

Interpretace jako činění inferencí z nápovědí na základě určitých schémat a konvencí.

V případě každé interpretační praxe je možné si položit následující otázky:

Jaké inference činíme?

Z jakých nápovědí?

Na základě jakých schémat a konvencí?

V jakém sociálně-institucionálním rámci?

Interpretace je zpravidla (v různé míře) také exemplifikací konceptů a teorií. Interpretace by nikdy neměla být pouze tím, tj. exemplifikací, pouhým výčtem ilustrací pro určité předem dané koncepty. Ale nelze se tomu zcela vyhnout. Prostě to mějme na mysli.

Interpretace je tvorbou zakotvené teorie, vyvíjí se pouze od dat, koncepty a teorie se z materiálu vynořují, emergují. I

Prostor možných výkladových schémat, která explikují a zároveň také exemplifikují procesy utváření významu.

Dvě dimenze: mentalismus x kulturalismus

hermeneutika podezření x hermeneutika důvěry

Mentalistická vs .kulturalistická interpretace

Pohyb směrem k mysli, či ke kultuře

kultura utvářená myslí vs. mysl utvářená kulturou

Hermeneutika podezření vs. hermeneutika důvěry

obecné předpoklady týkající se utváření významu a možností jeho explifikace

Výrazný rozdíl je již v tom, jak je chápána povaha explicitního (tj. vodítek), které se nabízejí k interpretaci.

V případě hermeneutiky podezření je explicitní chápáno jako maskování či zašifrování, naproti tomu v případě hermeneutiky důvěry jako zjevování a ukazování.

Ricoeur: Hermeneutika podezření spočívá v postoji podezření vůči „lstím“ různého druhu, demaskování iluzí. Hermeneutika důvěry spočívá v postoji důvěry ve zjevování smyslu, který se obrací na člověka.

příklad: Freudův a Jungův způsob interpretace imaginativních výtvorů (snů)

Freud: podezření vůči snové imaginaci, mechanismy snové práce, interpretace je explikací spočívající v demaskování těchto mechanismů

Jung: důvěra vůči snové imaginaci, východiskem je proces individuace jako proces utváření významu, ve kterém se skrze symbolickou imaginaci hlásí o slovo celek psychického, interpretace jakožto amplifikace je explikací symbolického potenciálu imaginativních výtvorů

Obě hermeneutiky se navzájem potřebují, abychom vnímali hloubku skutečnosti.

Hermeneutika důvěry s určitou nutností spěje k zvěcnění a odcizení, zde pak nastupuje hermeneutika podezření, která zase vede k redukci.

Interpretace v narativním přístupu

Narativní přístup má zvláštní postavení vzhledem k většině polarit či dimenzí, je to jeho velikou předností. Narativní přístup je otevřen jak hermeneutice podezření, tak hermeneutice důvěry. Dále: když analyzujeme narativní struktury nějakého textu, nemusíme být ještě rozhodnuti, zda se budeme při explikaci procesů utváření významu pohybovat směrem k výkladovým schématům na rovině mysli, či kultury. Dále nás narativní přístup chrání před dvojím úskalím. Jednak před tím, že ustrneme na povrchu explicitních dat, tj. tento přístup nás svojí povahou vede k implicitním narativním strukturám dávání významu. Zároveň však tato rovina utváření významu nechává otevřené, pro jaká výkladová schémata se rozhodneme. Tento přístup nás tedy určitým způsobem chrání také před tím, abychom už předem věděli, jaké koncepty a teorie budeme ilustrovat, tj. exemplifikovat. Narativní přístup určitým způsobem „řeší“ také řadu dalších problémů a otázek interpretace, tj. například jak zacházet se vztahy částí a celku, obsahu a formy, textu a kontextu (co tento text dělá, tj. jaká je jeho funkce v interpersonálním či sociálním prostoru).

Validita interpretace

Interpretace je explifikací imlicitního v procesech utváření významu, činíme inference z dat, textu, na základě určitých konvencí a schémat, což se vždy odvíjí od určitého institucionálního rámce, a současně jde také o exemplifikaci určitých konceptů a teorií.

Validní je taková interpretace, která:

– reflektuje, o jaký druh explifikace imlicitního se jedná

– reflektuje konvence, na nichž jsou založeny inference, kterými se pohybuje od nápovědí z dat k imlicitním strukturám a procesům

– tyto konvence a na ní založené inference činí transparentními

– reflektuje schémata, koncepty a teorie, které exemplifikuje

– je schopna zrelativizovat (usouvztažnit) sama sebe tím, že se reflektovaně vztahuje k sociálnímu a institucionálnímu rámci, do kterého patří.

/ proč máme rádi příběhy?

http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00675518.mp3

Třetí dimenze (ČRo Leonardo)
Proč máme rádi příběhy? Motivy opakující se napříč kulturami a proměny klasického vyprávění byly tématem pro prof. Jiřího Trávníčka z Ústavu pro českou literaturu AV a dr. Jana Schneidera z Katedry bohemistiky Filozofické fakulty University Palackého.

/ kdo dělá co...

Diskursivní paradigma v psychologii je u nás knižně zastoupeno v reflexi Bačové (2000), časopisecky o diskursivní psychologii referuje např. Plichtová (2000) nebo Vybíral (2001), který také komentuje oblast kritické psychologie. Narativní orientaci se u nás věnuje v souvislosti s hermeneutickými předpoklady Čermák (např. 2003), žánrovými konfiguracemi zkušenosti se zabývá Chrz a Čermák (2005). Post-strukturalistickými implikacemi pro epistemologii psychologie a aplikací post-strukturalistické diskursivní analýzy na rodovou problematiku se zabývá Zábrodská (2006).

/ tři desetiletí kritické psychologie ve světě

Stať mapuje třicetiletou historii a současnost kritické psychologie. Po charakteristice tří proudů podle Gergena (radikálního, revitalizačního, konstrukcionistického) či podle Pottera (kritika ad hoc, Kriticismus, reflexivní proud) následuje sumarizace klíčových rysů kritické psychologie. Autor zdůrazňuje sociologizování, obrat k jazyku, zpochybňování premis mainstreamové psychologie a etnopsychologické upozorňování na kulturní determinismus. Zvláštní pozornost je věnována diskurzivní psychologii. Ve druhé části je aplikována kritická reflexe na samotnou kritickou psychologii v podobě dvou výhrad vůči diskurzivním tezím. Výhrady naznačují, že i kritická psychologie musí zůstat otevřená diskusím nad vlastními premisami a závěry.

Vybíral, Zbyněk (2001). Tři desetiletí kritické psychologie ve světě. Československá psychologie, 45, 1, 69-81.

/ kritické přivítání diskurzivní psychologie

Stať vznikla jako zevrubná recenze knihy Harré a Gilletta, která je v českém a slovenském kontextu prvním knižním překladem z oblasti diskurzivní psychologie. Zcela v intencích soudobé kritické a rovněž diskurzivní psychologie je kniha uvítána kriticky. Zo nemá nikterak umenšit její inspirativní vliv na možné - a tolik potřebné - metavědní diskuse psychologů u nás. Naopak. Kromě zevrubné informace o probíraném díle zde čtenář najde náznak diskuse nad diskurzivní psychologií. Jako možné směry a témata do diskuse nad novým paradigmatem, které autoři teorie diskurzu zastávají, autor nabízí: přesah hranic psychologie, problém jazyka používaného diskurzivními autory, některá historická zjednodušení v této teorii a příliš vehementní náhrada jednoho paradigmatu druhým. (celý článek viz zajímavé odkazy)

Vybíral, Zbyněk (2001). Kritické přivítání diskurzivní psychologie. Československá psychologie, 45, 6, 526-536.

/ diskurzivní psychologie versus diskurzivní analýza?

V diskusním textu autor připomíná a vystihuje společný původ a zároveň dnešní rozdíly v používání pojmů diskurzivní psychologie a diskurzivní analýza. Analýza diskurzů se používá v řadě disciplín a k jejímu užití v psychologii by mělo docházet alespoň se základním respektem k psychologickému rámci zkoumání. Jsme však svědky více textově analytického (rovněž ideologizujícího) užití diskurzivní analýzy, jejíž závěry pak, dle autora tohoto příspěvku, kolidují s psychologickou tradicí (včetně nedávné tradice diskurzivní psychologie) a ignorují epistemologickou „potenci“ psychologie. Foucaultovské myšlenky o tom, že se člověk ve svých činnostech podrobuje diskurzivním předpisům a že diskurz určuje člověku jednání – povyšují tento koncept na řídící sílu lidských projevů. V příspěvku jsou připomenuta jiná stanoviska: Harrého, Parkera, filosofické stanovisko Kantovo a další. Diskuse byla vyprovokována textem K. Zábrodské o rodové analýze, publikovaným v Československé psychologii v ročníku 2006.

Vybíral, Zbyněk. Diskurzivní psychologie versus diskurzivní analýza?. Československá psychologie. ISSN 0009-062X, 2006, vol. 50, no. 6, pp. 584-591.

/ dopisy dětem – naratologická inspirace v rodinné terapii

V této kapitole načrtnu třetí inspirační zdroj, který se stal zřejmě tou nejvlivnější silou při vytváření teorie a praxe Michaela Whitea a Davida Epstona. Opírá se o koncept naratologie. V průběhu minulého století se pojem narativní (a narace) staly ústřední metaforou ve všech oblastech lidského myšlení. Stalo se tak např. ve velkolepých příbězích světové literatury, nebo v mýtech o psychice S. Freuda a C. G. Junga, rovněž ve filozofii (např. v pracích Paula Ricoeura) i v praktické terénní práci v oblasti antropologie. Stalo se tak proto, aby byla naznačena šířka problematiky.
Michael White a David Epston začali využívat narativní koncept nebo příběh v polovině 80. let. Stalo se tak poté, co zjistili, že tato metafora je vhodný a plodný způsob, jak popsat děje, které zaznamenali při práci s rodinami.
Aby potvrdili, že narativní přístup nemůže nikdy obsáhnout celou bohatost našich životů, rozhodli se citovat antropologa Edwarda Brunnera: „…životní zkušenost je daleko bohatší než vyprávění. Narativní struktury pořádají zkušenost a dávají jí význam, ale vždy se najdou pocity a prožitky, které jsou mimo dosah dominantního příběhu“ (White a Epston 1990, str. 20). Všechny lidské bytosti směřují k tomu, aby si uspořádávaly a dávaly význam svým životním zkušenostem a snaží se proměnit své zkušenosti v příběh; a tím, že vyjadřují vybrané aspekty svých zkušeností předváděním vlastních příběhů, mění se příběhy v tvůrce – dávají tvar životům a vztahům. Zde znovu citují Edwarda Brunera: „V předvádění vlastního vyjadřování spočívá ta skutečnost, že naší kulturu znovu-zakoušíme, znovu-prožíváme, znovu-tvoříme, znovu-vyprávíme, znovu-určujeme, znovu-formujeme. Předvádění neuvolňuje nějaký původní existující význam, který je spící ukryt v textu…spíše předvádění je samo o sobě tvůrcem“ (White a Epston 1990, str. 20).
Prostřednictvím procesu externalizace, a tím i objektivizací svých osobních problémových příběhů, děti zakoušejí pocit odstupu a odcizení se od těchto příběhů, a tím se osvobozují. Umožňuje jim to, aby hledaly jiné a žádoucí představy o sobě – o tom, kým by mohly být. Je to práce, která díky znovu-vystavění příběhu v terapeutickém dialogu vytváří v dítěti vědomí toho, jak se již objevují a přetrvávají momenty ve starém dominantním problémovém příběhu, kdy dítě úspěšně problému vzdoruje. Průběh terapie může být současně nahlížen jako „obřad přechodu“ (přerodu) dominantního problémového příběhu v alternativní žádoucí příběh. Dítě opouští v procesu dekonstrukce problémového příběhu „roli cestovatele“ ve svém vlastním životě a začíná svůj život utvářet aktivně, což se děje prostřednictvím narůstajícího počtu okamžiků, kdy dítě problém zvládá.
Myšlenkou narativního směru je tedy to, že tvoříš svůj život skrze převypravování svých zkušeností a skrze předvádění různých akcí.
Dochází k vyprovokování otázky o roli experta, kterou si klade terapeut na základě konstruktivistického popisu skutečnosti jako ryze subjektivní a na základě postmoderního tvrzení, že veškeré poznání je dočasné. Může se ovšem zdát, že ve srovnání s utrpením dítěte a rodiny postrádá subjektivistický postmoderní svět etickou dimenzi. Proto Michael White přinesl argument, že by se terapeut měl snažit vytvořit s osobou vyžadující terapii co možná nejsymetričtější (nejrovnoprávnější) vztah. Tato skutečnost, stejně jako pozice spolu-autora konstrukce nového a žádoucího alternativního příběhu, implikuje etický závazek, odpovědnost a solidaritu.
Jelikož David Epston zastává stejné stanovisko jako Salvador Minuchin, podtrhuje význam toho, abychom neztratili vědomí objektivní skutečnosti. Protože, jakkoli konstruktivisté tvrdí, že objektivní skutečnost neexistuje, je to často kruté, nebezpečné a nespravedlivé prostředí, ve kterém lidé žijí své opravdové životy.

Kazuistika Kristoffer
Devítiletý chlapec Kristoffer byl doporučen z dětského oddělení pro přetrvávající zvracení, které mu stále více bránilo ve školní docházce.

Po prvním společném setkání s ním a jeho otcem a matkou jsem mu v dopise napsal následující:

Milý Kristoffere,
Jsem rád, že jsme se setkali spolu a s tvojí maminkou a tatínkem.
Jsi samozřejmě chytrý a současně silný chlapec, který se ale čas od času nechá přelstít Plíživými Zvraceči, kteří nad tebou rádi vládnou a kteří Ti rádi zkracují vyučování ve škole. Nyní by jsi už ale měl bouchnout do stolu a připravit se na boj s těmito Plíživými Zvraceči.
Vytvořili jsme společně následující plán:
Uděláte spolu s mámou a s tátou krabičku, na kterou nakreslíš a vybarvíš nějaké věci, které vzbudí zvědavost Plíživých Zvracečů. Když se přiblíží ke krabičce, tak si přečtou: „Všechna moc pro Plíživé Zvraceče“. Bude tam šipka, která bude mířit do otvoru v krabičce. Oni se pak slezou uvnitř, aby si vychutnali novou obrovskou moc nad Tebou… ale Ty je přelstíš. Zalepíš otvor izolepou a spálíš krabičku v kamnech! Doufám, že všichni uhoří, ale možná jich několik přežije.
Rád bych o tom všem slyšel, až se opět za dva týdny uvidíme. Přeji úspěšné bojování! Tvůj spojenec Torben

Na příští setkání přišel Kristoffer v doprovodu svého otce, který mu jako správný inženýr pomohl vytvořit impozantní trojrozměrný graf.
Kristoffer mi ukázal svůj deník:
V pátek, když jsme navštívili Torbena, jsme udělali krabičku z obalu od mobilu a já jsem ji pokreslil. Napsal jsem tam „Všechna moc Zvracečům“ a udělal Zvraceče se zlatou medailí a zvednutýma rukama, abych je nalákal dovnitř.
V sobotu jsme dostali od Torbena dopis. Když jsme si jej přečetli, tak jsme pochopili, že jsme zapomněli dolů nakreslit šipku, která ukazuje na dírku. Tak jsem ji nakreslil a pak jsem krabičku nabarvil. Dal jsem tam žlutou, zelenou a modrou.
Večer jsme dali krabičku do mého pokojíčku a v neděli ráno, jak jsme se smluvili, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem krabičku zalepil lepenkou. Pak jsme ji hodili do kamen. Hořela celé tři hodiny. A já jsem udržoval oheň.
V sobotu, neděli a v pondělí jsem každý den vyhrál bitvy se Zvraceči. Byly takové kyselé náznaky, ale já jsem to zase spolykal, takže se neproměnily ve Zvraceče, a proto jsem jim po všechny tři dny vládnul.
Spolu s tátou jsme udělali graf, kde jsme to zaznamenávali.
V pondělí jsme dále zapsali do deníku: Tento týden byl velmi dobrý v boji se Zvraceči. Vyhrál jsem každý den. Nejtěžší to bylo v sobotu a v neděli. V sobotu se už skoro objevili, ale myslím si, že to nebyli opravdoví Zvraceči, protože tátovi taky nebylo dobře. Spíš to bylo kuře na kari.
Dneska je pondělí a všechno je v pořádku. Jsem tak rád, že porážím Zvraceče! Hurá!
… dneska je pátek ráno. Řeknu Ti více, až se sejdeme.
Na třetím setkání byl Kristoffer tak pěkně bojovně naladěný, že jsme skončili ve shodě a domluvili se na čtvrtém, posledním setkání, kde bychom oslavili jeho konečné vítězství a osvobození.

/ historické souvislosti narativního myšlení

Cílem studie je objasnit historické souvislosti narativního myšlení v psychologii, zachytit jeho vývojové etapy, tematické a metodologické verze. Narativní psychologie vzniká pod vlivem lingvistických, filozofických a literárněvědných podnětů, které jsou v článku explorovány. Je zhodnocen přínos Sarbinovy formulace narativní metafory a zachyceny podmínky konstituování narativní psychologie jako svébytného psychologického přístupu, který ve vývoji psychologie představuje narativní obrat či tichou revoluci. Stručně jsou uvedeny přínosy jednotlivých variant narativního přístupu v psychologii - psychoanalytická, sociálně konstruktivistická, kognitivní - i tematická variabilita zájmů narativně orientovaných psychologů - narativní identita, životní příběh, narativní paměť, narativní psychoterapie, narativní výzkum. Autor stati také zachycuje reakci českých a slovenských psychologů na narativní přístup v psychologii a hodnotí ji jako opatrnou a pozvolnou akceptaci. Podle autora vzniká narativní psychologie především jako reakce na metodologickou krizi v psychologii, jako možná vývojová alternativa, která však nepředstavuje radikální negaci vývoje předchozího.

Čermák, Ivo (2003). Psychologie v narativní tónině se vynořila v souvislostech . Československá psychologie, 47, 6, 513-532 .

/ rozhovor s PhDr. Vratislavem Strnadem

– Rozhovor začnem „naratívnou“ otázkou „Aký bol tvoj príbeh? Ako si sa dostal k psychoterapii a k tomu čo robíš teraz, pretože viem že nerobíš iba psychoterapiu, ale aj výcviky, koučuješ…?
– No můj příběh psychoterapie byl velmi charakteristický, v souvislosti s CPPS, protože mojí původní profesí byl manželský poradce v manželských poradnách. Čili poradenství, žádná psychoterapie tehdy, teorie ve smyslu Plzáka, či že jsme hledali nejen já, ale i kolegové nějakou teorii, způsob k porozumění páru. Tehdy byla v kurzu Virginie Satirová, já sem jí chtěl navštívit v Německu, ona byla bezprostředně předtím v Moskvě a tam mi zemřela, právě když jsem překračoval hranice Německa. Akoby náhradní program jsem začal hledal pracoviště jiné pracoviště v Německu, až jsem našel Kurta Ludewiga a jeho systemickou terapii a potom paralelně jsem nastoupil do psychoanalýzy a tak jsem se vlastně přetransformoval z toho manželského poradenství do psychoterapie, v roce 89.
– Takže kto si vlastne? Systemický terapeut, alebo psychoanalytik, alebo manželský poradca?
– Já bych se už nedefinoval jako manželský poradce. To „basic“ bych definoval jako terapeut, vlastně já jsem studoval systemickou terapii a psychoanalýzu paralelně, takže to jsou takové dvě moje pokrevní sestry. Já říkám, že Freud byl vlastně zakladatelem systemické terapie, protože byl první, kdo lidem naslouchal. V té době, tedy na sklonku 19 století to bylo velmi exotické. Čili psychoanalýza i systemika pracují s významy a mne se to nijak nepere a umím to oddělovat, ty dvě profese, takže se cítím jako psychoterapeut.
– Dobre. Čím ťa vtedy a vlastne aj teraz oslovuje systemika. Čím je zaujímavá pre tvoju prax? Alebo čo v nej?
– Svým naprosto objevným způsobem myšlení, které je úplně odlišné než psychodynamické. Tou velkou alternativou…, alternativou psychoterapie založené na komunikaci. To mně fascinovalo a fascinuje dodnes v manželském poradenství. A plus přes komunikaci rozumět člověku, nikoli přes hlubinné teorie a od toho se odvíjí všechno možné, včetně důvěry v komunikační možnosti. Je to takový svěží vítr, člověk zůstává svým způsobem i mladý, je to mladá disciplina, teorie se dále vyvíjejí a tu psychoanalýzu mám jako takový tradiční, konzervativní, dobře odzkoušený způsob jak porozumět člověku. Vlastně dvojí základní porozumění člověku. Systemika tou vírou, že člověk si o sobě může rozhodovat, že se vlastně můžeme opřít o porozumění klientům a ne je vylepšovat, opravovat. Podobně jako Wittgenstein. Polovinu života se snažil vylepšovat jazyk, dělat jej umělý, druhu polovinu naslouchat přirozenému jazyku a to se snažíme i my v systemice. A obrat k jazyku je mi také hodně blízký, s titulu literárních zájmů, dřívějších… to je další zdroj, ta literatura, jazyk, citlivost k jazyku.
– Naši kolegovia v RPPS, bývalých manželských poradniach, pracujú s rôznymi okruhmi problémov. Niektorí z nich pracujú aj s celou rodinou. Predpokládám, že si systemika to nemá také striktné – teraz budeme pracovaťs celou rodinou, teraz s jednotlivcom, párom. Ako teda vie systemik s kým a kedy pracovať? Čoho sa terapeut pridŕža a ako vie, že to čo robí je terapeutické? Podľa čoho to pozná…?
– Jakou má zpětnou vazbu taky... Ano, to jsou dvě otázky. No to vlastně záleží na tom, že my se neodpichujeme od charakteru problému, ale od objednávky, my říkáme. To znamená, že analyzujeme potřebu změny toho člověka, co on chce. Vlastně z toho vyplývá náš kontrakt, což je věc dohody, v tom jsou obsaženy zdroje obou stran, toho klient i terapeuta, nebo poradce a z toho vlastně vyplyne to rozhodování, jestli budeme pracovat s jedincem, párem, neboli rodinou. Rozhodnutí vychází z komunikace (zase), nikoli z analýzy toho problému.V podstatě ta analýza, je analýzou aktuálních možností toho problémového systému a tak taky volně říkáme, nebo některý systemici, ať příde kdokoliv, kdo se cítí tím problémem nějakým způsobem zasažen. To znamená, že to muže být iširší rodina, nebo nějaká užší komunita, sousedka, která muže dosvědčit, že dítě je šikovné. A ta druhá otázka, jak poznáme, že to byla dobrá terapie, nebo dobrý zásah… no poznáváme to průběžně. Protože, ono to zní jako klišé, když řeknu,že systemika je založena na velmi vážně míněném pojmu průběžné spolupráce, samozřejmě, že všechny terapeutické směry jsou založené na spolupráci, pravda, ale systemika vlastně na spolupráci a komunikaci, která průběžně hodnotí naši cestu za vyřešením toho, pro co si lidé přišli. Či li, zase je to vlastně (a Kurt Ludewig, můj učitel by řekl) komunikační systém, to hodnocení. Takže to není jenom něco, co se děje v mé hlavě a nejsem na to sám. Průběžně si ověřujeme kurz, kurz naší cesty.
– Naša momentálna situácia v poradniach, ktoré sú štátne je taká, že to, čo systemika nazýva objednávkou sa čím ďalej tím viac posúva smerom od klienta a jeho rozhodnutia k oddeleniam sociálno-právnej ochrany. Moja otázka je, že by si vedel poradiť mojím kolegom ako zaobchádzať z touto novou situáciou a ako sa v nej vyznať?
– Systemika má jako jedna z mála škol (to vím, že nemají psychodynamické školy třeba) vypracovanou metodiku, nebo model jak se vyznat v tom vstupním kontextu terapie, poradenství... je to vlastně model pomoci a kontroly, což taky vlastně školíme a učíme ve výcvicích pracovníky, kteří pracují v tom kontrolním kontextu a vlastně učíme je rozlišovat různé typy objednávek které jsou ve hře. Rozhodující je ta objednávka zadavatele, který se nekryje s klientem. Zadavatel zadává nějakou zakázku, my jako odborníci ji přebíráme a pak je tam ta cílová osoba a vlastně i s tou cílovou osobou pracujeme nejprve na vyjasnění všech různých objednávek, které jsou ve hře. To znamená jaká jsou očekávaní zadavatele, jak on chce využít této příležitosti pro sebe, to je nezbytné… zase vlastně platí ta premisa, že potřebujeme navázat kontakt s klientem, který se neidentifikuje, nebo který se nekryje se zadávatelem té objednávky. Čiže společně s ním probíráme jak on rozumí té vstupní situaci a hledáme jaké možnosti jsou pro jeho aktivitu a pro jeho rozvoj. Čili nejprve musí být uspokojena objednávka toho zadavatele, toho kde platí a za druhé potom objednávka klienta. Objednávka klienta se musí vejít to nadřazené objednávky a pro klienta to musí být zajímavé. Musíme najít společné pole práce, kde se tedy všechny ty očekávaní, objednávky stýkají, říkáme tomu tedy pole společné práce. A vlastně jde ještě o třetí objednávku a to je naše, odborná, protože taky objednáváme.
– To je zaujímavé…, vieš to vysvetlit, čo je to tá odborná objednávka? Rozumiem tomu, že oddelenie niečo po nás chce, že klient môže mať nejaké predstavy o tom čím by sme mu byť nápomocní, rozumiem, že to môžeme dať do kopy na istých témach, na istých nie, ale ako rozumieš tomu pojmu naša odborná objednávka?
– Ano, v tomto smyslu je také pracovník rovnocenným partnerem klienta, že i onmá objednávku a jeho objednávkou je rozvíjet smysluplnou profesi, být užitečný svému klientovi a mít příležitost růst, odborně. Čili to jsou také potřeby toho odborníka, a tak se vlastně na všech stranách setkávají potřeby. Za každou objednávkou jsou vlastní potřeby. I ten expert, nebo odborník má potřeby a tím jsme si všichni rovnocenní, všichni máme nějaké potřeby, byť jsou jinak definované. I já potřebuji klienty abych měl smysluplnou seberealizaci a abych mohl růst. Já potřebuji pomáhat a klient potřebuje aby mu bylo pomozeno.
– Áno, ešte sa chcem opýtať, či rozdiel medzi pomocou a kontrolou je vaše české špecifikum, alebo ho môžeme nájsť aj v iných systemických školách?
– Asi třetinu know how máme převzatou z Hamburgu a ještě z jiných institutů a toto je vlastně model který pochází z Hamburgu od Kurta Ludewiga a Kurt Ludewig, kterého jsme pozvali v roce 94 na svojí první mezinárodní konferencise tam zoznámil ze svým švédským kolegou Ernstem Salomonem, a zjistili že on vytvořil paralelné ve Stockholmu model, takzvaný commision model (kde je nějaký commisionee a commisionair, vlastně ten kdo stanoví zakázku a příjemce zakázky), takže oni ho začali mapovat, objevovali ho, nebo ho hledali zároveň. Čili je to model, dneska je už široce rozšířený v systemice, systemických školách pomáhání a terapie a pochází z Hamburgu a ze Stockholmu.
– Ešte ma tak napadá, hovorí sa o vašej „Pražskej škole“, čím ste odlišní, čím ste svojskí?
– My jsme vlastně začínali v roce 91 z tím know how hamburských kolegů, kteří nám poskytli svůj nultý trénink a kteří nás vlastně vzdělali a postupně jsme tady vzdělávali a přidávali k tomu svoje modely. Jednak se dá říci, že jsme tak trošku otočili ten důraz v trojhesle, třech základních principů systemické terapie a to je:„užitek, krása a respekt“ – pomoc má být užitečná, krátká, efektivní, respektující ve smyslu respektující možnosti oboch stran a estetická, to znamená má mít dobrý tvar, má být příjemná, pomáhání má být příjemné, nemá bolet... a my jsme ten důraz trošičku otočili, čili je-li pomoc respektující a hezká, je nutně i užitečná. To je jeden aspekt. A pak jsme se vlastně, musím říct, že zejména Ivan Úlehla byl první v našem týmu ISZ, který se snažil zrovnocenit, zrovnomocnit kontrolu a pomáhání, protože o přiměřenosti, o hodnotě pomoci či kontroly rozhoduje kontext a nelze obecně říci, že pomoc je lepší, než kontrola. Byť je nákladnější. Ale v některých kontextech je přiměřenější odpovědí na klientovo trápení než rozvoj spolupráce. Kontrola má různé stupně přebírání kompetencí za klienta. Čili zrovnomocnění. Pak naší specialitou bylo (a to jsme byli jedni z prvních v Evropě, zejména z důvodů ekonomických) že jsme zavedli reflektující tým, který se účastní konzultace. A ten kdo vede rozhovor se v průběhu konzultace obrátí na tým, aby mu řekl některé inspirace pro ten rozhovor, takže jsme ten tým ubytovali do stejné místnosti, čili to je naprostá transparence toho co dělá ten tým.
– Čiže to čo bolo kedysi za zrkadlom je teraz v miestnosti…
– Přesně tak. To je teda další aspekt, a pak jsme s Ivanem Úlehlou rozvinuli některé modely jak pracovat se sebou, na pomoc uvolnění vnitřních překážek a to je model Ivana Úlehly, který se týká tří stavů mysli, takový velmi jednoduchý model vnitřních stavu terapeuta, aby se věděl orientovat a reflektovat svoje možnostia můj model, takzvaný Pražský výtah (Pražský, protože vznikl na objednávku nějakého zahraničního kurzu, proto Pražský). To je model, který popisuje takové tři šachty, etáže výtahové ve kterých se ten terapeut pohybuje: to znamená – zaprvé potřebuje definovat sám sebe, svojí pozici, svoje možnosti, svůj nástroj, musí si být vědom svého nástroje, a čím se to liší od jiných svých rolí, pozic, dostat se do pozice když sem v pomáhající roli. Druhé poschodí, nebo první poschodí,podle toho jak to počítáme, je vlastně nepředpojatě vnímat, to co si klient objednává, být otevřen tomu co si klient objednává, aniž bych to moralizoval, aniž by manipuloval co by klient měl, nebo neměl si přát. No a třetí etáž je nalezením spolupráce. To je to o čem sem už hovořil, vykomunikování si toho co je šité oběma na míru z aktuálních možností které mají. Čili terapie u nás je různá a se lišípodle toho, nejen jaký je klient, ale i podle toho jaké zdroje připojí ten který odborník. A není to chyba. V objektivistickém modelu správná terapie je více méně jen jedna… Je pravda že náš model je více sociální než klinický. To znamená…,my když jsme loni viděli své Hamburgské kolegy, jak pracují stále je z nich cítit ta autorita klinického, zdravotnického kontextu byť pracují systemicky. U nás je cítit ta neexpertní poloha rozvoje spolupráce.
– Nadviažem na tvoju poznámku o sociálnom modelu psychoterapie. Ty v súčasnosti v Bratislave lektoruješ výcvik v narativním prístupe k terapii. Ten je v niektorých aspektoch odlišný od systemiky. Čím to je, že ťa zaujala práve naratívna terapia? Je to trochu iné ako to, o čom sme sa rozprávali doteraz…
– Nepochybně. Pro mně je to takový šťastný nález po deseti letech kdy jsem rozvíjel a učil systemický přístup. Šťastný nález ve smyslu ještě jemnějšího intervenování, ten nástroj je ještě méně intervenční než systemický nástroj, i když systemika je také zaměřena na spolupráci, protože se vlastně napojujeme na jazyk klienta jako na jeho způsob jakým formuje vlastní životní zkušenost a hledáme v tom jazyku, v tom příběhu klienta, stopy zapomenutých příběhu, zjednodušeně řečeno příběhu se šťastnějším koncem, šťastnějších příběhu s více možnostmi, příběhu, které byly tím dominujícím problémovým příběhem zacloněné, překryté. A pro mě fascinující na narativním přístupu, na té neintervenčnosti je pozice aktivního čekatelství, kdy s klientem čekáme, co ten jazyk vyjeví. Jazyk můžeme vnímat jako autonomní bytost, která je jakoby třetí účastník našeho rozhovoru. Jazyk sám má přirozený sklon vytvářet lidskou zkušenost a jeho nejpřirozenejší forma je příběh. Příběh, který má nějakou expozici, nějakou zápletku, neboli nějaký problém a nějaké rozuzlení, neboli katarzi. Navíc v narativním přístupu my nasloucháme jazyku a tým pádem se ještě ztenčila ta přepážka mezi námi a klientem, přepážka která je vyplněná tou starostí používat nástroj. Nástroj má samozřejmě dvě strany mince, jednak to pomáhání a jednak to něco, co nás ale odděluje, odděluje od bezprostředního kontaktu. Pakliže tím nástrojem mezi námi a klientem je jazyk a příběh, zdá se že ta přepážka mezi námi je velmi průhledná a tenká.
– Vytváram si z toho o čom sa rozprávame nejaký obraz, rozumiem, že v rozhovore medzi nami sa vytvára príbeh, možno o porozumení, jazyk je to čo je medzi nami, buďme však trošku konkrétnější. Ako to vyzerá, keď príde k tebe, naratívnemu terapeutovi, klient so svojím problémom, alebo keby som prišiel ja a rozprával by som o svojom probléme, ako by si to uchopoval, čoby s tým robil?
– Já bych se zaprvé neptal jaký máš problém, ani bych se neptal, jako by se systemici ptali, na tvojí objednávku, proč si tu, k čemu by to mělo být dobré, ale zeptal bych se tě prostě na tvůj život, jak se ti daří, když si se mnou o tom všem tu povídáš. Čili snažil bych se jít za tebou, do tvé životní situace. Snažil bych se rozhlédnout po tvých aktuálních možnostech. To znamená podívat se na tu barevnu krajinu, kde máš věci které jsou infikované tím problémem, v čem si nějak omezen, nebo paralyzován a naopak na jiné věci ve tvé krajině, kde funguješ dobře,takže se můžeme podívat na tvou životní situaci s velkou komplexitou. Zatímco u klasických terapií je cílem vyřešit problém, u systemických terapií je cílem naplnit zakázku, v narativní terapii je to zlepšit kvalitu života, prostě dobrej život. Z toho je patrno, že i ten slovník je nějaký jiný, že to je další krok, poslední krok, k od-expertnění terapie a učinění z psychoterapie, nebo i z poradenství především sociální událost. Setkání dvou bytostí, které spolu stráví hodinu v příběhu, který nás svede dohromady a kdy využiješ příležitostí, právě v té specifické situaci, k tomu aby si mi vyprávěl o svém životě a využil této specifické situace taky.
– Tak ako rozprávaš, ma inspiruješ k ďalším myšlienkam… Mám už ale poslednú otázku. Keď ja pracujem v kontexte poradenstva/psychoterapies klientmi, přežívám rôzne, často znepokojujíce pocity: strach, napätie, bezmocnost, niekedy hnev. Viem, že si systemika má popísané stavy terapeuta ako tupé prázdno… napriek tomu sa ťa chcem opýtať, jako môže terapeut z tvojho pohľadu zaobchádzať so svojími emóciami, ktoré s klientmi má?
– Na to samozřejmě není jednoduchá odpověď. Každá jednoduchá odpověď je nedůvěryhodná, to si uvědomuji. Chci zároveň říct, že systemika není žádný Meisterstück jako jinou formou vykonat to na co jiní terapeuti, nebo jiné směry potřebují čas, to si nemyslím. Přináší jenom další možnosti, určité ne lepší, ale zase jiné, další možnosti, stejně tak přináší jiné, další možnosti při práci se sebou,i s těmito emocemi. Já myslím, že to velmi souvisí - tato práce s emocemi terapeuta - s průběžnou reflexí. My považujeme reflexi za základní nástroj a paralelně jako pracujeme s klientama, pracujeme se sebou, což zase není nic tak neobvyklého, ani specifického, ale máme v tý systemice několik operacionálních vodítek. Když mně chytne „tupé prázdno“, je to známka toho, že mně nic nenapadá – zaprvé a za druhé, že se toho leknu, že mně nic nenapadlo a že se za to hluboce zastydím a jsem v panice. A v této panice mám přirozený sklon honem rychle něco říkat a ještě prohloubit své tupé prázdno. Čili takový jednoduchý nápad je: zastav se, začni znovu, nebo udělej něco jiného.
– Ďakujem za zaujímavý nápad. Ešte posledná otázka. Chcem sa ťa opýtať, či máš nejaký odkaz pre kolegov, poradcov na Slovensku, s ktorými máš společné korene v manželskom poradenstve… je to také americké, ale ak chceš…
– Zdravím vás, přeji vám všechno nejlepší a těším se, že se zase brzy uvidíme. Já se tu na Slovensku necítím jako cizinec a kontakt s kolegy jsem myslím nikdy nepřerušil, což hovoří samo o sobě o tom, že i v těch nových státních poměrech sem přijíždím jako za blízkými přáteli.
/ rozhovor vedl Mgr. Vladimír Hambálek
// autorka blogu je frekventantkou výcviku v systemické psychoterapii (ISZ, 2. ročník)

/ rakovina cestou k redefinici "bytí ve světě"

Zkušenost onemocnění rakovinou je radikální konfrontací s lidskou konečností. Cílem výzkumu je porozumět zkušenosti žen, které prodělaly rakovinové onemocnění. Za tímto účelem bylo zkoumáno sedm žen s diagnózou rakoviny prsu, které se účastnily programu Mamma-Help. Byla užita metoda narativního rozhovoru, při němž byly zkoumané ženy povzbuzovány, aby ve spontánním vyprávění zprostředkovaly biografické události s jejich konkrétními situačními průběhy. Příspěvek informuje o výsledné fázi interpretace rozhovorů, která je zaměřena na celek zkušenosti jednotlivých žen. Pozornost je věnována tomu, jak je zkušenost onemocnění rakovinou prsu ztvárněna prostřednictvím figur, zápletek či žánrů životního příběhu. Zkušenost artikulovaná v rozhovorech naznačuje, že konfrontace s konečností lidského života je klíčovým momentem, od něho se odvíjí způsob narativní konfigurace. Nemoc ohrožující život je otřásající zkušeností nutící člověka předefinovat svůj zavedený způsob "bytí ve světě". Narativní konfigurace jsou výsledkem "biografické práce", jejímž prostřednictvím je znovu-nastolována určitá podoba kontroly a predikce běhu událostí.

Chrz, Vladimír - Čermák, Ivo - Plachá, Veronika (2006). Porozumění zkušenosti nemocných rakovinou prsu: narativní přístup . Československá psychologie, 50, 6, 507-521.

/ komiks jako ztvárnění zkušenosti

Narativní přístup může mít mnoho podob. Za zmínku stojí iniciativa Společnosti Hvězda, která se zabývá romskou a drogovou problematikou. Při školení romských terénních pracovníků spolupracovali se sdružením Podané ruce (Brno). Jednou z jejich aktivit je vytváření komiksů, které reálně a mnohdy až drsně popisují prostředí těch, kteří berou drogy. Částečně je také psán romsky a snaží se odrážet skutečný život závislých včetně jeho výraziva. Inspirace k této aktivitě přišla z Irska, v podobě Thomase Larkina, který vyzkoušel autobiografický komiks jako léčebný postup v roce 1993 nejprve v dublinských (proti)drogových komunitách, o pět let později je začal prosazovat i v České republice coby metodickou pomůcku při terénní sociální práci. Stal se vedoucím projektu Komiks, facilitátorkou skupinové práce, překladatelkou a spolutvůrkyní příběhu byla Petra Vrtbovská. Ze skupiny terénních a sociálních pracovníků, kteří se na vytvoření komiksu podíleli, jmenujme např. Martina Větrovce (Sananim) nebo Jana Soukupa (DOM). Možnost nejen konkretizovat jednotlivé, izolované stavy nebo pocity, ale zvnějšnit své proměny v celé jejich posloupnosti dodává komiksu – oproti jednotlivým obrazům – na silné katarzní roli. Skrze vyprávění svého příběhu mohou klienti dosáhnout lepšího porozumění své zkušenosti, a tento proces je facilitován přístupnou a atraktivní formou komiksu.