http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00675518.mp3
Třetí dimenze (ČRo Leonardo)
Proč máme rádi příběhy? Motivy opakující se napříč kulturami a proměny klasického vyprávění byly tématem pro prof. Jiřího Trávníčka z Ústavu pro českou literaturu AV a dr. Jana Schneidera z Katedry bohemistiky Filozofické fakulty University Palackého.
22. 4. 2008
15. 4. 2008
/ kdo dělá co...
Diskursivní paradigma v psychologii je u nás knižně zastoupeno v reflexi Bačové (2000), časopisecky o diskursivní psychologii referuje např. Plichtová (2000) nebo Vybíral (2001), který také komentuje oblast kritické psychologie. Narativní orientaci se u nás věnuje v souvislosti s hermeneutickými předpoklady Čermák (např. 2003), žánrovými konfiguracemi zkušenosti se zabývá Chrz a Čermák (2005). Post-strukturalistickými implikacemi pro epistemologii psychologie a aplikací post-strukturalistické diskursivní analýzy na rodovou problematiku se zabývá Zábrodská (2006).
/ tři desetiletí kritické psychologie ve světě
Stať mapuje třicetiletou historii a současnost kritické psychologie. Po charakteristice tří proudů podle Gergena (radikálního, revitalizačního, konstrukcionistického) či podle Pottera (kritika ad hoc, Kriticismus, reflexivní proud) následuje sumarizace klíčových rysů kritické psychologie. Autor zdůrazňuje sociologizování, obrat k jazyku, zpochybňování premis mainstreamové psychologie a etnopsychologické upozorňování na kulturní determinismus. Zvláštní pozornost je věnována diskurzivní psychologii. Ve druhé části je aplikována kritická reflexe na samotnou kritickou psychologii v podobě dvou výhrad vůči diskurzivním tezím. Výhrady naznačují, že i kritická psychologie musí zůstat otevřená diskusím nad vlastními premisami a závěry.
Vybíral, Zbyněk (2001). Tři desetiletí kritické psychologie ve světě. Československá psychologie, 45, 1, 69-81.
Vybíral, Zbyněk (2001). Tři desetiletí kritické psychologie ve světě. Československá psychologie, 45, 1, 69-81.
/ kritické přivítání diskurzivní psychologie
Stať vznikla jako zevrubná recenze knihy Harré a Gilletta, která je v českém a slovenském kontextu prvním knižním překladem z oblasti diskurzivní psychologie. Zcela v intencích soudobé kritické a rovněž diskurzivní psychologie je kniha uvítána kriticky. Zo nemá nikterak umenšit její inspirativní vliv na možné - a tolik potřebné - metavědní diskuse psychologů u nás. Naopak. Kromě zevrubné informace o probíraném díle zde čtenář najde náznak diskuse nad diskurzivní psychologií. Jako možné směry a témata do diskuse nad novým paradigmatem, které autoři teorie diskurzu zastávají, autor nabízí: přesah hranic psychologie, problém jazyka používaného diskurzivními autory, některá historická zjednodušení v této teorii a příliš vehementní náhrada jednoho paradigmatu druhým. (celý článek viz zajímavé odkazy)
Vybíral, Zbyněk (2001). Kritické přivítání diskurzivní psychologie. Československá psychologie, 45, 6, 526-536.
Vybíral, Zbyněk (2001). Kritické přivítání diskurzivní psychologie. Československá psychologie, 45, 6, 526-536.
/ diskurzivní psychologie versus diskurzivní analýza?
V diskusním textu autor připomíná a vystihuje společný původ a zároveň dnešní rozdíly v používání pojmů diskurzivní psychologie a diskurzivní analýza. Analýza diskurzů se používá v řadě disciplín a k jejímu užití v psychologii by mělo docházet alespoň se základním respektem k psychologickému rámci zkoumání. Jsme však svědky více textově analytického (rovněž ideologizujícího) užití diskurzivní analýzy, jejíž závěry pak, dle autora tohoto příspěvku, kolidují s psychologickou tradicí (včetně nedávné tradice diskurzivní psychologie) a ignorují epistemologickou „potenci“ psychologie. Foucaultovské myšlenky o tom, že se člověk ve svých činnostech podrobuje diskurzivním předpisům a že diskurz určuje člověku jednání – povyšují tento koncept na řídící sílu lidských projevů. V příspěvku jsou připomenuta jiná stanoviska: Harrého, Parkera, filosofické stanovisko Kantovo a další. Diskuse byla vyprovokována textem K. Zábrodské o rodové analýze, publikovaným v Československé psychologii v ročníku 2006.
Vybíral, Zbyněk. Diskurzivní psychologie versus diskurzivní analýza?. Československá psychologie. ISSN 0009-062X, 2006, vol. 50, no. 6, pp. 584-591.
Vybíral, Zbyněk. Diskurzivní psychologie versus diskurzivní analýza?. Československá psychologie. ISSN 0009-062X, 2006, vol. 50, no. 6, pp. 584-591.
14. 4. 2008
/ dopisy dětem – naratologická inspirace v rodinné terapii
V této kapitole načrtnu třetí inspirační zdroj, který se stal zřejmě tou nejvlivnější silou při vytváření teorie a praxe Michaela Whitea a Davida Epstona. Opírá se o koncept naratologie. V průběhu minulého století se pojem narativní (a narace) staly ústřední metaforou ve všech oblastech lidského myšlení. Stalo se tak např. ve velkolepých příbězích světové literatury, nebo v mýtech o psychice S. Freuda a C. G. Junga, rovněž ve filozofii (např. v pracích Paula Ricoeura) i v praktické terénní práci v oblasti antropologie. Stalo se tak proto, aby byla naznačena šířka problematiky.
Michael White a David Epston začali využívat narativní koncept nebo příběh v polovině 80. let. Stalo se tak poté, co zjistili, že tato metafora je vhodný a plodný způsob, jak popsat děje, které zaznamenali při práci s rodinami.
Aby potvrdili, že narativní přístup nemůže nikdy obsáhnout celou bohatost našich životů, rozhodli se citovat antropologa Edwarda Brunnera: „…životní zkušenost je daleko bohatší než vyprávění. Narativní struktury pořádají zkušenost a dávají jí význam, ale vždy se najdou pocity a prožitky, které jsou mimo dosah dominantního příběhu“ (White a Epston 1990, str. 20). Všechny lidské bytosti směřují k tomu, aby si uspořádávaly a dávaly význam svým životním zkušenostem a snaží se proměnit své zkušenosti v příběh; a tím, že vyjadřují vybrané aspekty svých zkušeností předváděním vlastních příběhů, mění se příběhy v tvůrce – dávají tvar životům a vztahům. Zde znovu citují Edwarda Brunera: „V předvádění vlastního vyjadřování spočívá ta skutečnost, že naší kulturu znovu-zakoušíme, znovu-prožíváme, znovu-tvoříme, znovu-vyprávíme, znovu-určujeme, znovu-formujeme. Předvádění neuvolňuje nějaký původní existující význam, který je spící ukryt v textu…spíše předvádění je samo o sobě tvůrcem“ (White a Epston 1990, str. 20).
Prostřednictvím procesu externalizace, a tím i objektivizací svých osobních problémových příběhů, děti zakoušejí pocit odstupu a odcizení se od těchto příběhů, a tím se osvobozují. Umožňuje jim to, aby hledaly jiné a žádoucí představy o sobě – o tom, kým by mohly být. Je to práce, která díky znovu-vystavění příběhu v terapeutickém dialogu vytváří v dítěti vědomí toho, jak se již objevují a přetrvávají momenty ve starém dominantním problémovém příběhu, kdy dítě úspěšně problému vzdoruje. Průběh terapie může být současně nahlížen jako „obřad přechodu“ (přerodu) dominantního problémového příběhu v alternativní žádoucí příběh. Dítě opouští v procesu dekonstrukce problémového příběhu „roli cestovatele“ ve svém vlastním životě a začíná svůj život utvářet aktivně, což se děje prostřednictvím narůstajícího počtu okamžiků, kdy dítě problém zvládá.
Myšlenkou narativního směru je tedy to, že tvoříš svůj život skrze převypravování svých zkušeností a skrze předvádění různých akcí.
Dochází k vyprovokování otázky o roli experta, kterou si klade terapeut na základě konstruktivistického popisu skutečnosti jako ryze subjektivní a na základě postmoderního tvrzení, že veškeré poznání je dočasné. Může se ovšem zdát, že ve srovnání s utrpením dítěte a rodiny postrádá subjektivistický postmoderní svět etickou dimenzi. Proto Michael White přinesl argument, že by se terapeut měl snažit vytvořit s osobou vyžadující terapii co možná nejsymetričtější (nejrovnoprávnější) vztah. Tato skutečnost, stejně jako pozice spolu-autora konstrukce nového a žádoucího alternativního příběhu, implikuje etický závazek, odpovědnost a solidaritu.
Jelikož David Epston zastává stejné stanovisko jako Salvador Minuchin, podtrhuje význam toho, abychom neztratili vědomí objektivní skutečnosti. Protože, jakkoli konstruktivisté tvrdí, že objektivní skutečnost neexistuje, je to často kruté, nebezpečné a nespravedlivé prostředí, ve kterém lidé žijí své opravdové životy.
Kazuistika Kristoffer
Devítiletý chlapec Kristoffer byl doporučen z dětského oddělení pro přetrvávající zvracení, které mu stále více bránilo ve školní docházce.
Po prvním společném setkání s ním a jeho otcem a matkou jsem mu v dopise napsal následující:
Milý Kristoffere,
Jsem rád, že jsme se setkali spolu a s tvojí maminkou a tatínkem.
Jsi samozřejmě chytrý a současně silný chlapec, který se ale čas od času nechá přelstít Plíživými Zvraceči, kteří nad tebou rádi vládnou a kteří Ti rádi zkracují vyučování ve škole. Nyní by jsi už ale měl bouchnout do stolu a připravit se na boj s těmito Plíživými Zvraceči.
Vytvořili jsme společně následující plán:
Uděláte spolu s mámou a s tátou krabičku, na kterou nakreslíš a vybarvíš nějaké věci, které vzbudí zvědavost Plíživých Zvracečů. Když se přiblíží ke krabičce, tak si přečtou: „Všechna moc pro Plíživé Zvraceče“. Bude tam šipka, která bude mířit do otvoru v krabičce. Oni se pak slezou uvnitř, aby si vychutnali novou obrovskou moc nad Tebou… ale Ty je přelstíš. Zalepíš otvor izolepou a spálíš krabičku v kamnech! Doufám, že všichni uhoří, ale možná jich několik přežije.
Rád bych o tom všem slyšel, až se opět za dva týdny uvidíme. Přeji úspěšné bojování! Tvůj spojenec Torben
Na příští setkání přišel Kristoffer v doprovodu svého otce, který mu jako správný inženýr pomohl vytvořit impozantní trojrozměrný graf.
Kristoffer mi ukázal svůj deník:
V pátek, když jsme navštívili Torbena, jsme udělali krabičku z obalu od mobilu a já jsem ji pokreslil. Napsal jsem tam „Všechna moc Zvracečům“ a udělal Zvraceče se zlatou medailí a zvednutýma rukama, abych je nalákal dovnitř.
V sobotu jsme dostali od Torbena dopis. Když jsme si jej přečetli, tak jsme pochopili, že jsme zapomněli dolů nakreslit šipku, která ukazuje na dírku. Tak jsem ji nakreslil a pak jsem krabičku nabarvil. Dal jsem tam žlutou, zelenou a modrou.
Večer jsme dali krabičku do mého pokojíčku a v neděli ráno, jak jsme se smluvili, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem krabičku zalepil lepenkou. Pak jsme ji hodili do kamen. Hořela celé tři hodiny. A já jsem udržoval oheň.
V sobotu, neděli a v pondělí jsem každý den vyhrál bitvy se Zvraceči. Byly takové kyselé náznaky, ale já jsem to zase spolykal, takže se neproměnily ve Zvraceče, a proto jsem jim po všechny tři dny vládnul.
Spolu s tátou jsme udělali graf, kde jsme to zaznamenávali.
V pondělí jsme dále zapsali do deníku: Tento týden byl velmi dobrý v boji se Zvraceči. Vyhrál jsem každý den. Nejtěžší to bylo v sobotu a v neděli. V sobotu se už skoro objevili, ale myslím si, že to nebyli opravdoví Zvraceči, protože tátovi taky nebylo dobře. Spíš to bylo kuře na kari.
Dneska je pondělí a všechno je v pořádku. Jsem tak rád, že porážím Zvraceče! Hurá!
… dneska je pátek ráno. Řeknu Ti více, až se sejdeme.
Na třetím setkání byl Kristoffer tak pěkně bojovně naladěný, že jsme skončili ve shodě a domluvili se na čtvrtém, posledním setkání, kde bychom oslavili jeho konečné vítězství a osvobození.
Michael White a David Epston začali využívat narativní koncept nebo příběh v polovině 80. let. Stalo se tak poté, co zjistili, že tato metafora je vhodný a plodný způsob, jak popsat děje, které zaznamenali při práci s rodinami.
Aby potvrdili, že narativní přístup nemůže nikdy obsáhnout celou bohatost našich životů, rozhodli se citovat antropologa Edwarda Brunnera: „…životní zkušenost je daleko bohatší než vyprávění. Narativní struktury pořádají zkušenost a dávají jí význam, ale vždy se najdou pocity a prožitky, které jsou mimo dosah dominantního příběhu“ (White a Epston 1990, str. 20). Všechny lidské bytosti směřují k tomu, aby si uspořádávaly a dávaly význam svým životním zkušenostem a snaží se proměnit své zkušenosti v příběh; a tím, že vyjadřují vybrané aspekty svých zkušeností předváděním vlastních příběhů, mění se příběhy v tvůrce – dávají tvar životům a vztahům. Zde znovu citují Edwarda Brunera: „V předvádění vlastního vyjadřování spočívá ta skutečnost, že naší kulturu znovu-zakoušíme, znovu-prožíváme, znovu-tvoříme, znovu-vyprávíme, znovu-určujeme, znovu-formujeme. Předvádění neuvolňuje nějaký původní existující význam, který je spící ukryt v textu…spíše předvádění je samo o sobě tvůrcem“ (White a Epston 1990, str. 20).
Prostřednictvím procesu externalizace, a tím i objektivizací svých osobních problémových příběhů, děti zakoušejí pocit odstupu a odcizení se od těchto příběhů, a tím se osvobozují. Umožňuje jim to, aby hledaly jiné a žádoucí představy o sobě – o tom, kým by mohly být. Je to práce, která díky znovu-vystavění příběhu v terapeutickém dialogu vytváří v dítěti vědomí toho, jak se již objevují a přetrvávají momenty ve starém dominantním problémovém příběhu, kdy dítě úspěšně problému vzdoruje. Průběh terapie může být současně nahlížen jako „obřad přechodu“ (přerodu) dominantního problémového příběhu v alternativní žádoucí příběh. Dítě opouští v procesu dekonstrukce problémového příběhu „roli cestovatele“ ve svém vlastním životě a začíná svůj život utvářet aktivně, což se děje prostřednictvím narůstajícího počtu okamžiků, kdy dítě problém zvládá.
Myšlenkou narativního směru je tedy to, že tvoříš svůj život skrze převypravování svých zkušeností a skrze předvádění různých akcí.
Dochází k vyprovokování otázky o roli experta, kterou si klade terapeut na základě konstruktivistického popisu skutečnosti jako ryze subjektivní a na základě postmoderního tvrzení, že veškeré poznání je dočasné. Může se ovšem zdát, že ve srovnání s utrpením dítěte a rodiny postrádá subjektivistický postmoderní svět etickou dimenzi. Proto Michael White přinesl argument, že by se terapeut měl snažit vytvořit s osobou vyžadující terapii co možná nejsymetričtější (nejrovnoprávnější) vztah. Tato skutečnost, stejně jako pozice spolu-autora konstrukce nového a žádoucího alternativního příběhu, implikuje etický závazek, odpovědnost a solidaritu.
Jelikož David Epston zastává stejné stanovisko jako Salvador Minuchin, podtrhuje význam toho, abychom neztratili vědomí objektivní skutečnosti. Protože, jakkoli konstruktivisté tvrdí, že objektivní skutečnost neexistuje, je to často kruté, nebezpečné a nespravedlivé prostředí, ve kterém lidé žijí své opravdové životy.
Kazuistika Kristoffer
Devítiletý chlapec Kristoffer byl doporučen z dětského oddělení pro přetrvávající zvracení, které mu stále více bránilo ve školní docházce.
Po prvním společném setkání s ním a jeho otcem a matkou jsem mu v dopise napsal následující:
Milý Kristoffere,
Jsem rád, že jsme se setkali spolu a s tvojí maminkou a tatínkem.
Jsi samozřejmě chytrý a současně silný chlapec, který se ale čas od času nechá přelstít Plíživými Zvraceči, kteří nad tebou rádi vládnou a kteří Ti rádi zkracují vyučování ve škole. Nyní by jsi už ale měl bouchnout do stolu a připravit se na boj s těmito Plíživými Zvraceči.
Vytvořili jsme společně následující plán:
Uděláte spolu s mámou a s tátou krabičku, na kterou nakreslíš a vybarvíš nějaké věci, které vzbudí zvědavost Plíživých Zvracečů. Když se přiblíží ke krabičce, tak si přečtou: „Všechna moc pro Plíživé Zvraceče“. Bude tam šipka, která bude mířit do otvoru v krabičce. Oni se pak slezou uvnitř, aby si vychutnali novou obrovskou moc nad Tebou… ale Ty je přelstíš. Zalepíš otvor izolepou a spálíš krabičku v kamnech! Doufám, že všichni uhoří, ale možná jich několik přežije.
Rád bych o tom všem slyšel, až se opět za dva týdny uvidíme. Přeji úspěšné bojování! Tvůj spojenec Torben
Na příští setkání přišel Kristoffer v doprovodu svého otce, který mu jako správný inženýr pomohl vytvořit impozantní trojrozměrný graf.
Kristoffer mi ukázal svůj deník:
V pátek, když jsme navštívili Torbena, jsme udělali krabičku z obalu od mobilu a já jsem ji pokreslil. Napsal jsem tam „Všechna moc Zvracečům“ a udělal Zvraceče se zlatou medailí a zvednutýma rukama, abych je nalákal dovnitř.
V sobotu jsme dostali od Torbena dopis. Když jsme si jej přečetli, tak jsme pochopili, že jsme zapomněli dolů nakreslit šipku, která ukazuje na dírku. Tak jsem ji nakreslil a pak jsem krabičku nabarvil. Dal jsem tam žlutou, zelenou a modrou.
Večer jsme dali krabičku do mého pokojíčku a v neděli ráno, jak jsme se smluvili, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem krabičku zalepil lepenkou. Pak jsme ji hodili do kamen. Hořela celé tři hodiny. A já jsem udržoval oheň.
V sobotu, neděli a v pondělí jsem každý den vyhrál bitvy se Zvraceči. Byly takové kyselé náznaky, ale já jsem to zase spolykal, takže se neproměnily ve Zvraceče, a proto jsem jim po všechny tři dny vládnul.
Spolu s tátou jsme udělali graf, kde jsme to zaznamenávali.
V pondělí jsme dále zapsali do deníku: Tento týden byl velmi dobrý v boji se Zvraceči. Vyhrál jsem každý den. Nejtěžší to bylo v sobotu a v neděli. V sobotu se už skoro objevili, ale myslím si, že to nebyli opravdoví Zvraceči, protože tátovi taky nebylo dobře. Spíš to bylo kuře na kari.
Dneska je pondělí a všechno je v pořádku. Jsem tak rád, že porážím Zvraceče! Hurá!
… dneska je pátek ráno. Řeknu Ti více, až se sejdeme.
Na třetím setkání byl Kristoffer tak pěkně bojovně naladěný, že jsme skončili ve shodě a domluvili se na čtvrtém, posledním setkání, kde bychom oslavili jeho konečné vítězství a osvobození.
/ historické souvislosti narativního myšlení
Cílem studie je objasnit historické souvislosti narativního myšlení v psychologii, zachytit jeho vývojové etapy, tematické a metodologické verze. Narativní psychologie vzniká pod vlivem lingvistických, filozofických a literárněvědných podnětů, které jsou v článku explorovány. Je zhodnocen přínos Sarbinovy formulace narativní metafory a zachyceny podmínky konstituování narativní psychologie jako svébytného psychologického přístupu, který ve vývoji psychologie představuje narativní obrat či tichou revoluci. Stručně jsou uvedeny přínosy jednotlivých variant narativního přístupu v psychologii - psychoanalytická, sociálně konstruktivistická, kognitivní - i tematická variabilita zájmů narativně orientovaných psychologů - narativní identita, životní příběh, narativní paměť, narativní psychoterapie, narativní výzkum. Autor stati také zachycuje reakci českých a slovenských psychologů na narativní přístup v psychologii a hodnotí ji jako opatrnou a pozvolnou akceptaci. Podle autora vzniká narativní psychologie především jako reakce na metodologickou krizi v psychologii, jako možná vývojová alternativa, která však nepředstavuje radikální negaci vývoje předchozího.
Čermák, Ivo (2003). Psychologie v narativní tónině se vynořila v souvislostech . Československá psychologie, 47, 6, 513-532 .
Čermák, Ivo (2003). Psychologie v narativní tónině se vynořila v souvislostech . Československá psychologie, 47, 6, 513-532 .
/ rozhovor s PhDr. Vratislavem Strnadem
– Rozhovor začnem „naratívnou“ otázkou „Aký bol tvoj príbeh? Ako si sa dostal k psychoterapii a k tomu čo robíš teraz, pretože viem že nerobíš iba psychoterapiu, ale aj výcviky, koučuješ…?
– No můj příběh psychoterapie byl velmi charakteristický, v souvislosti s CPPS, protože mojí původní profesí byl manželský poradce v manželských poradnách. Čili poradenství, žádná psychoterapie tehdy, teorie ve smyslu Plzáka, či že jsme hledali nejen já, ale i kolegové nějakou teorii, způsob k porozumění páru. Tehdy byla v kurzu Virginie Satirová, já sem jí chtěl navštívit v Německu, ona byla bezprostředně předtím v Moskvě a tam mi zemřela, právě když jsem překračoval hranice Německa. Akoby náhradní program jsem začal hledal pracoviště jiné pracoviště v Německu, až jsem našel Kurta Ludewiga a jeho systemickou terapii a potom paralelně jsem nastoupil do psychoanalýzy a tak jsem se vlastně přetransformoval z toho manželského poradenství do psychoterapie, v roce 89.
– Takže kto si vlastne? Systemický terapeut, alebo psychoanalytik, alebo manželský poradca?
– Já bych se už nedefinoval jako manželský poradce. To „basic“ bych definoval jako terapeut, vlastně já jsem studoval systemickou terapii a psychoanalýzu paralelně, takže to jsou takové dvě moje pokrevní sestry. Já říkám, že Freud byl vlastně zakladatelem systemické terapie, protože byl první, kdo lidem naslouchal. V té době, tedy na sklonku 19 století to bylo velmi exotické. Čili psychoanalýza i systemika pracují s významy a mne se to nijak nepere a umím to oddělovat, ty dvě profese, takže se cítím jako psychoterapeut.
– Dobre. Čím ťa vtedy a vlastne aj teraz oslovuje systemika. Čím je zaujímavá pre tvoju prax? Alebo čo v nej?
– Svým naprosto objevným způsobem myšlení, které je úplně odlišné než psychodynamické. Tou velkou alternativou…, alternativou psychoterapie založené na komunikaci. To mně fascinovalo a fascinuje dodnes v manželském poradenství. A plus přes komunikaci rozumět člověku, nikoli přes hlubinné teorie a od toho se odvíjí všechno možné, včetně důvěry v komunikační možnosti. Je to takový svěží vítr, člověk zůstává svým způsobem i mladý, je to mladá disciplina, teorie se dále vyvíjejí a tu psychoanalýzu mám jako takový tradiční, konzervativní, dobře odzkoušený způsob jak porozumět člověku. Vlastně dvojí základní porozumění člověku. Systemika tou vírou, že člověk si o sobě může rozhodovat, že se vlastně můžeme opřít o porozumění klientům a ne je vylepšovat, opravovat. Podobně jako Wittgenstein. Polovinu života se snažil vylepšovat jazyk, dělat jej umělý, druhu polovinu naslouchat přirozenému jazyku a to se snažíme i my v systemice. A obrat k jazyku je mi také hodně blízký, s titulu literárních zájmů, dřívějších… to je další zdroj, ta literatura, jazyk, citlivost k jazyku.
– Naši kolegovia v RPPS, bývalých manželských poradniach, pracujú s rôznymi okruhmi problémov. Niektorí z nich pracujú aj s celou rodinou. Predpokládám, že si systemika to nemá také striktné – teraz budeme pracovaťs celou rodinou, teraz s jednotlivcom, párom. Ako teda vie systemik s kým a kedy pracovať? Čoho sa terapeut pridŕža a ako vie, že to čo robí je terapeutické? Podľa čoho to pozná…?
– Jakou má zpětnou vazbu taky... Ano, to jsou dvě otázky. No to vlastně záleží na tom, že my se neodpichujeme od charakteru problému, ale od objednávky, my říkáme. To znamená, že analyzujeme potřebu změny toho člověka, co on chce. Vlastně z toho vyplývá náš kontrakt, což je věc dohody, v tom jsou obsaženy zdroje obou stran, toho klient i terapeuta, nebo poradce a z toho vlastně vyplyne to rozhodování, jestli budeme pracovat s jedincem, párem, neboli rodinou. Rozhodnutí vychází z komunikace (zase), nikoli z analýzy toho problému.V podstatě ta analýza, je analýzou aktuálních možností toho problémového systému a tak taky volně říkáme, nebo některý systemici, ať příde kdokoliv, kdo se cítí tím problémem nějakým způsobem zasažen. To znamená, že to muže být iširší rodina, nebo nějaká užší komunita, sousedka, která muže dosvědčit, že dítě je šikovné. A ta druhá otázka, jak poznáme, že to byla dobrá terapie, nebo dobrý zásah… no poznáváme to průběžně. Protože, ono to zní jako klišé, když řeknu,že systemika je založena na velmi vážně míněném pojmu průběžné spolupráce, samozřejmě, že všechny terapeutické směry jsou založené na spolupráci, pravda, ale systemika vlastně na spolupráci a komunikaci, která průběžně hodnotí naši cestu za vyřešením toho, pro co si lidé přišli. Či li, zase je to vlastně (a Kurt Ludewig, můj učitel by řekl) komunikační systém, to hodnocení. Takže to není jenom něco, co se děje v mé hlavě a nejsem na to sám. Průběžně si ověřujeme kurz, kurz naší cesty.
– Naša momentálna situácia v poradniach, ktoré sú štátne je taká, že to, čo systemika nazýva objednávkou sa čím ďalej tím viac posúva smerom od klienta a jeho rozhodnutia k oddeleniam sociálno-právnej ochrany. Moja otázka je, že by si vedel poradiť mojím kolegom ako zaobchádzať z touto novou situáciou a ako sa v nej vyznať?
– Systemika má jako jedna z mála škol (to vím, že nemají psychodynamické školy třeba) vypracovanou metodiku, nebo model jak se vyznat v tom vstupním kontextu terapie, poradenství... je to vlastně model pomoci a kontroly, což taky vlastně školíme a učíme ve výcvicích pracovníky, kteří pracují v tom kontrolním kontextu a vlastně učíme je rozlišovat různé typy objednávek které jsou ve hře. Rozhodující je ta objednávka zadavatele, který se nekryje s klientem. Zadavatel zadává nějakou zakázku, my jako odborníci ji přebíráme a pak je tam ta cílová osoba a vlastně i s tou cílovou osobou pracujeme nejprve na vyjasnění všech různých objednávek, které jsou ve hře. To znamená jaká jsou očekávaní zadavatele, jak on chce využít této příležitosti pro sebe, to je nezbytné… zase vlastně platí ta premisa, že potřebujeme navázat kontakt s klientem, který se neidentifikuje, nebo který se nekryje se zadávatelem té objednávky. Čiže společně s ním probíráme jak on rozumí té vstupní situaci a hledáme jaké možnosti jsou pro jeho aktivitu a pro jeho rozvoj. Čili nejprve musí být uspokojena objednávka toho zadavatele, toho kde platí a za druhé potom objednávka klienta. Objednávka klienta se musí vejít to nadřazené objednávky a pro klienta to musí být zajímavé. Musíme najít společné pole práce, kde se tedy všechny ty očekávaní, objednávky stýkají, říkáme tomu tedy pole společné práce. A vlastně jde ještě o třetí objednávku a to je naše, odborná, protože taky objednáváme.
– To je zaujímavé…, vieš to vysvetlit, čo je to tá odborná objednávka? Rozumiem tomu, že oddelenie niečo po nás chce, že klient môže mať nejaké predstavy o tom čím by sme mu byť nápomocní, rozumiem, že to môžeme dať do kopy na istých témach, na istých nie, ale ako rozumieš tomu pojmu naša odborná objednávka?
– Ano, v tomto smyslu je také pracovník rovnocenným partnerem klienta, že i onmá objednávku a jeho objednávkou je rozvíjet smysluplnou profesi, být užitečný svému klientovi a mít příležitost růst, odborně. Čili to jsou také potřeby toho odborníka, a tak se vlastně na všech stranách setkávají potřeby. Za každou objednávkou jsou vlastní potřeby. I ten expert, nebo odborník má potřeby a tím jsme si všichni rovnocenní, všichni máme nějaké potřeby, byť jsou jinak definované. I já potřebuji klienty abych měl smysluplnou seberealizaci a abych mohl růst. Já potřebuji pomáhat a klient potřebuje aby mu bylo pomozeno.
– Áno, ešte sa chcem opýtať, či rozdiel medzi pomocou a kontrolou je vaše české špecifikum, alebo ho môžeme nájsť aj v iných systemických školách?
– Asi třetinu know how máme převzatou z Hamburgu a ještě z jiných institutů a toto je vlastně model který pochází z Hamburgu od Kurta Ludewiga a Kurt Ludewig, kterého jsme pozvali v roce 94 na svojí první mezinárodní konferencise tam zoznámil ze svým švédským kolegou Ernstem Salomonem, a zjistili že on vytvořil paralelné ve Stockholmu model, takzvaný commision model (kde je nějaký commisionee a commisionair, vlastně ten kdo stanoví zakázku a příjemce zakázky), takže oni ho začali mapovat, objevovali ho, nebo ho hledali zároveň. Čili je to model, dneska je už široce rozšířený v systemice, systemických školách pomáhání a terapie a pochází z Hamburgu a ze Stockholmu.
– Ešte ma tak napadá, hovorí sa o vašej „Pražskej škole“, čím ste odlišní, čím ste svojskí?
– My jsme vlastně začínali v roce 91 z tím know how hamburských kolegů, kteří nám poskytli svůj nultý trénink a kteří nás vlastně vzdělali a postupně jsme tady vzdělávali a přidávali k tomu svoje modely. Jednak se dá říci, že jsme tak trošku otočili ten důraz v trojhesle, třech základních principů systemické terapie a to je:„užitek, krása a respekt“ – pomoc má být užitečná, krátká, efektivní, respektující ve smyslu respektující možnosti oboch stran a estetická, to znamená má mít dobrý tvar, má být příjemná, pomáhání má být příjemné, nemá bolet... a my jsme ten důraz trošičku otočili, čili je-li pomoc respektující a hezká, je nutně i užitečná. To je jeden aspekt. A pak jsme se vlastně, musím říct, že zejména Ivan Úlehla byl první v našem týmu ISZ, který se snažil zrovnocenit, zrovnomocnit kontrolu a pomáhání, protože o přiměřenosti, o hodnotě pomoci či kontroly rozhoduje kontext a nelze obecně říci, že pomoc je lepší, než kontrola. Byť je nákladnější. Ale v některých kontextech je přiměřenější odpovědí na klientovo trápení než rozvoj spolupráce. Kontrola má různé stupně přebírání kompetencí za klienta. Čili zrovnomocnění. Pak naší specialitou bylo (a to jsme byli jedni z prvních v Evropě, zejména z důvodů ekonomických) že jsme zavedli reflektující tým, který se účastní konzultace. A ten kdo vede rozhovor se v průběhu konzultace obrátí na tým, aby mu řekl některé inspirace pro ten rozhovor, takže jsme ten tým ubytovali do stejné místnosti, čili to je naprostá transparence toho co dělá ten tým.
– Čiže to čo bolo kedysi za zrkadlom je teraz v miestnosti…
– Přesně tak. To je teda další aspekt, a pak jsme s Ivanem Úlehlou rozvinuli některé modely jak pracovat se sebou, na pomoc uvolnění vnitřních překážek a to je model Ivana Úlehly, který se týká tří stavů mysli, takový velmi jednoduchý model vnitřních stavu terapeuta, aby se věděl orientovat a reflektovat svoje možnostia můj model, takzvaný Pražský výtah (Pražský, protože vznikl na objednávku nějakého zahraničního kurzu, proto Pražský). To je model, který popisuje takové tři šachty, etáže výtahové ve kterých se ten terapeut pohybuje: to znamená – zaprvé potřebuje definovat sám sebe, svojí pozici, svoje možnosti, svůj nástroj, musí si být vědom svého nástroje, a čím se to liší od jiných svých rolí, pozic, dostat se do pozice když sem v pomáhající roli. Druhé poschodí, nebo první poschodí,podle toho jak to počítáme, je vlastně nepředpojatě vnímat, to co si klient objednává, být otevřen tomu co si klient objednává, aniž bych to moralizoval, aniž by manipuloval co by klient měl, nebo neměl si přát. No a třetí etáž je nalezením spolupráce. To je to o čem sem už hovořil, vykomunikování si toho co je šité oběma na míru z aktuálních možností které mají. Čili terapie u nás je různá a se lišípodle toho, nejen jaký je klient, ale i podle toho jaké zdroje připojí ten který odborník. A není to chyba. V objektivistickém modelu správná terapie je více méně jen jedna… Je pravda že náš model je více sociální než klinický. To znamená…,my když jsme loni viděli své Hamburgské kolegy, jak pracují stále je z nich cítit ta autorita klinického, zdravotnického kontextu byť pracují systemicky. U nás je cítit ta neexpertní poloha rozvoje spolupráce.
– Nadviažem na tvoju poznámku o sociálnom modelu psychoterapie. Ty v súčasnosti v Bratislave lektoruješ výcvik v narativním prístupe k terapii. Ten je v niektorých aspektoch odlišný od systemiky. Čím to je, že ťa zaujala práve naratívna terapia? Je to trochu iné ako to, o čom sme sa rozprávali doteraz…
– Nepochybně. Pro mně je to takový šťastný nález po deseti letech kdy jsem rozvíjel a učil systemický přístup. Šťastný nález ve smyslu ještě jemnějšího intervenování, ten nástroj je ještě méně intervenční než systemický nástroj, i když systemika je také zaměřena na spolupráci, protože se vlastně napojujeme na jazyk klienta jako na jeho způsob jakým formuje vlastní životní zkušenost a hledáme v tom jazyku, v tom příběhu klienta, stopy zapomenutých příběhu, zjednodušeně řečeno příběhu se šťastnějším koncem, šťastnějších příběhu s více možnostmi, příběhu, které byly tím dominujícím problémovým příběhem zacloněné, překryté. A pro mě fascinující na narativním přístupu, na té neintervenčnosti je pozice aktivního čekatelství, kdy s klientem čekáme, co ten jazyk vyjeví. Jazyk můžeme vnímat jako autonomní bytost, která je jakoby třetí účastník našeho rozhovoru. Jazyk sám má přirozený sklon vytvářet lidskou zkušenost a jeho nejpřirozenejší forma je příběh. Příběh, který má nějakou expozici, nějakou zápletku, neboli nějaký problém a nějaké rozuzlení, neboli katarzi. Navíc v narativním přístupu my nasloucháme jazyku a tým pádem se ještě ztenčila ta přepážka mezi námi a klientem, přepážka která je vyplněná tou starostí používat nástroj. Nástroj má samozřejmě dvě strany mince, jednak to pomáhání a jednak to něco, co nás ale odděluje, odděluje od bezprostředního kontaktu. Pakliže tím nástrojem mezi námi a klientem je jazyk a příběh, zdá se že ta přepážka mezi námi je velmi průhledná a tenká.
– Vytváram si z toho o čom sa rozprávame nejaký obraz, rozumiem, že v rozhovore medzi nami sa vytvára príbeh, možno o porozumení, jazyk je to čo je medzi nami, buďme však trošku konkrétnější. Ako to vyzerá, keď príde k tebe, naratívnemu terapeutovi, klient so svojím problémom, alebo keby som prišiel ja a rozprával by som o svojom probléme, ako by si to uchopoval, čoby s tým robil?
– Já bych se zaprvé neptal jaký máš problém, ani bych se neptal, jako by se systemici ptali, na tvojí objednávku, proč si tu, k čemu by to mělo být dobré, ale zeptal bych se tě prostě na tvůj život, jak se ti daří, když si se mnou o tom všem tu povídáš. Čili snažil bych se jít za tebou, do tvé životní situace. Snažil bych se rozhlédnout po tvých aktuálních možnostech. To znamená podívat se na tu barevnu krajinu, kde máš věci které jsou infikované tím problémem, v čem si nějak omezen, nebo paralyzován a naopak na jiné věci ve tvé krajině, kde funguješ dobře,takže se můžeme podívat na tvou životní situaci s velkou komplexitou. Zatímco u klasických terapií je cílem vyřešit problém, u systemických terapií je cílem naplnit zakázku, v narativní terapii je to zlepšit kvalitu života, prostě dobrej život. Z toho je patrno, že i ten slovník je nějaký jiný, že to je další krok, poslední krok, k od-expertnění terapie a učinění z psychoterapie, nebo i z poradenství především sociální událost. Setkání dvou bytostí, které spolu stráví hodinu v příběhu, který nás svede dohromady a kdy využiješ příležitostí, právě v té specifické situaci, k tomu aby si mi vyprávěl o svém životě a využil této specifické situace taky.
– Tak ako rozprávaš, ma inspiruješ k ďalším myšlienkam… Mám už ale poslednú otázku. Keď ja pracujem v kontexte poradenstva/psychoterapies klientmi, přežívám rôzne, často znepokojujíce pocity: strach, napätie, bezmocnost, niekedy hnev. Viem, že si systemika má popísané stavy terapeuta ako tupé prázdno… napriek tomu sa ťa chcem opýtať, jako môže terapeut z tvojho pohľadu zaobchádzať so svojími emóciami, ktoré s klientmi má?
– Na to samozřejmě není jednoduchá odpověď. Každá jednoduchá odpověď je nedůvěryhodná, to si uvědomuji. Chci zároveň říct, že systemika není žádný Meisterstück jako jinou formou vykonat to na co jiní terapeuti, nebo jiné směry potřebují čas, to si nemyslím. Přináší jenom další možnosti, určité ne lepší, ale zase jiné, další možnosti, stejně tak přináší jiné, další možnosti při práci se sebou,i s těmito emocemi. Já myslím, že to velmi souvisí - tato práce s emocemi terapeuta - s průběžnou reflexí. My považujeme reflexi za základní nástroj a paralelně jako pracujeme s klientama, pracujeme se sebou, což zase není nic tak neobvyklého, ani specifického, ale máme v tý systemice několik operacionálních vodítek. Když mně chytne „tupé prázdno“, je to známka toho, že mně nic nenapadá – zaprvé a za druhé, že se toho leknu, že mně nic nenapadlo a že se za to hluboce zastydím a jsem v panice. A v této panice mám přirozený sklon honem rychle něco říkat a ještě prohloubit své tupé prázdno. Čili takový jednoduchý nápad je: zastav se, začni znovu, nebo udělej něco jiného.
– Ďakujem za zaujímavý nápad. Ešte posledná otázka. Chcem sa ťa opýtať, či máš nejaký odkaz pre kolegov, poradcov na Slovensku, s ktorými máš společné korene v manželskom poradenstve… je to také americké, ale ak chceš…
– Zdravím vás, přeji vám všechno nejlepší a těším se, že se zase brzy uvidíme. Já se tu na Slovensku necítím jako cizinec a kontakt s kolegy jsem myslím nikdy nepřerušil, což hovoří samo o sobě o tom, že i v těch nových státních poměrech sem přijíždím jako za blízkými přáteli.
/ rozhovor vedl Mgr. Vladimír Hambálek
// autorka blogu je frekventantkou výcviku v systemické psychoterapii (ISZ, 2. ročník)
– No můj příběh psychoterapie byl velmi charakteristický, v souvislosti s CPPS, protože mojí původní profesí byl manželský poradce v manželských poradnách. Čili poradenství, žádná psychoterapie tehdy, teorie ve smyslu Plzáka, či že jsme hledali nejen já, ale i kolegové nějakou teorii, způsob k porozumění páru. Tehdy byla v kurzu Virginie Satirová, já sem jí chtěl navštívit v Německu, ona byla bezprostředně předtím v Moskvě a tam mi zemřela, právě když jsem překračoval hranice Německa. Akoby náhradní program jsem začal hledal pracoviště jiné pracoviště v Německu, až jsem našel Kurta Ludewiga a jeho systemickou terapii a potom paralelně jsem nastoupil do psychoanalýzy a tak jsem se vlastně přetransformoval z toho manželského poradenství do psychoterapie, v roce 89.
– Takže kto si vlastne? Systemický terapeut, alebo psychoanalytik, alebo manželský poradca?
– Já bych se už nedefinoval jako manželský poradce. To „basic“ bych definoval jako terapeut, vlastně já jsem studoval systemickou terapii a psychoanalýzu paralelně, takže to jsou takové dvě moje pokrevní sestry. Já říkám, že Freud byl vlastně zakladatelem systemické terapie, protože byl první, kdo lidem naslouchal. V té době, tedy na sklonku 19 století to bylo velmi exotické. Čili psychoanalýza i systemika pracují s významy a mne se to nijak nepere a umím to oddělovat, ty dvě profese, takže se cítím jako psychoterapeut.
– Dobre. Čím ťa vtedy a vlastne aj teraz oslovuje systemika. Čím je zaujímavá pre tvoju prax? Alebo čo v nej?
– Svým naprosto objevným způsobem myšlení, které je úplně odlišné než psychodynamické. Tou velkou alternativou…, alternativou psychoterapie založené na komunikaci. To mně fascinovalo a fascinuje dodnes v manželském poradenství. A plus přes komunikaci rozumět člověku, nikoli přes hlubinné teorie a od toho se odvíjí všechno možné, včetně důvěry v komunikační možnosti. Je to takový svěží vítr, člověk zůstává svým způsobem i mladý, je to mladá disciplina, teorie se dále vyvíjejí a tu psychoanalýzu mám jako takový tradiční, konzervativní, dobře odzkoušený způsob jak porozumět člověku. Vlastně dvojí základní porozumění člověku. Systemika tou vírou, že člověk si o sobě může rozhodovat, že se vlastně můžeme opřít o porozumění klientům a ne je vylepšovat, opravovat. Podobně jako Wittgenstein. Polovinu života se snažil vylepšovat jazyk, dělat jej umělý, druhu polovinu naslouchat přirozenému jazyku a to se snažíme i my v systemice. A obrat k jazyku je mi také hodně blízký, s titulu literárních zájmů, dřívějších… to je další zdroj, ta literatura, jazyk, citlivost k jazyku.
– Naši kolegovia v RPPS, bývalých manželských poradniach, pracujú s rôznymi okruhmi problémov. Niektorí z nich pracujú aj s celou rodinou. Predpokládám, že si systemika to nemá také striktné – teraz budeme pracovaťs celou rodinou, teraz s jednotlivcom, párom. Ako teda vie systemik s kým a kedy pracovať? Čoho sa terapeut pridŕža a ako vie, že to čo robí je terapeutické? Podľa čoho to pozná…?
– Jakou má zpětnou vazbu taky... Ano, to jsou dvě otázky. No to vlastně záleží na tom, že my se neodpichujeme od charakteru problému, ale od objednávky, my říkáme. To znamená, že analyzujeme potřebu změny toho člověka, co on chce. Vlastně z toho vyplývá náš kontrakt, což je věc dohody, v tom jsou obsaženy zdroje obou stran, toho klient i terapeuta, nebo poradce a z toho vlastně vyplyne to rozhodování, jestli budeme pracovat s jedincem, párem, neboli rodinou. Rozhodnutí vychází z komunikace (zase), nikoli z analýzy toho problému.V podstatě ta analýza, je analýzou aktuálních možností toho problémového systému a tak taky volně říkáme, nebo některý systemici, ať příde kdokoliv, kdo se cítí tím problémem nějakým způsobem zasažen. To znamená, že to muže být iširší rodina, nebo nějaká užší komunita, sousedka, která muže dosvědčit, že dítě je šikovné. A ta druhá otázka, jak poznáme, že to byla dobrá terapie, nebo dobrý zásah… no poznáváme to průběžně. Protože, ono to zní jako klišé, když řeknu,že systemika je založena na velmi vážně míněném pojmu průběžné spolupráce, samozřejmě, že všechny terapeutické směry jsou založené na spolupráci, pravda, ale systemika vlastně na spolupráci a komunikaci, která průběžně hodnotí naši cestu za vyřešením toho, pro co si lidé přišli. Či li, zase je to vlastně (a Kurt Ludewig, můj učitel by řekl) komunikační systém, to hodnocení. Takže to není jenom něco, co se děje v mé hlavě a nejsem na to sám. Průběžně si ověřujeme kurz, kurz naší cesty.
– Naša momentálna situácia v poradniach, ktoré sú štátne je taká, že to, čo systemika nazýva objednávkou sa čím ďalej tím viac posúva smerom od klienta a jeho rozhodnutia k oddeleniam sociálno-právnej ochrany. Moja otázka je, že by si vedel poradiť mojím kolegom ako zaobchádzať z touto novou situáciou a ako sa v nej vyznať?
– Systemika má jako jedna z mála škol (to vím, že nemají psychodynamické školy třeba) vypracovanou metodiku, nebo model jak se vyznat v tom vstupním kontextu terapie, poradenství... je to vlastně model pomoci a kontroly, což taky vlastně školíme a učíme ve výcvicích pracovníky, kteří pracují v tom kontrolním kontextu a vlastně učíme je rozlišovat různé typy objednávek které jsou ve hře. Rozhodující je ta objednávka zadavatele, který se nekryje s klientem. Zadavatel zadává nějakou zakázku, my jako odborníci ji přebíráme a pak je tam ta cílová osoba a vlastně i s tou cílovou osobou pracujeme nejprve na vyjasnění všech různých objednávek, které jsou ve hře. To znamená jaká jsou očekávaní zadavatele, jak on chce využít této příležitosti pro sebe, to je nezbytné… zase vlastně platí ta premisa, že potřebujeme navázat kontakt s klientem, který se neidentifikuje, nebo který se nekryje se zadávatelem té objednávky. Čiže společně s ním probíráme jak on rozumí té vstupní situaci a hledáme jaké možnosti jsou pro jeho aktivitu a pro jeho rozvoj. Čili nejprve musí být uspokojena objednávka toho zadavatele, toho kde platí a za druhé potom objednávka klienta. Objednávka klienta se musí vejít to nadřazené objednávky a pro klienta to musí být zajímavé. Musíme najít společné pole práce, kde se tedy všechny ty očekávaní, objednávky stýkají, říkáme tomu tedy pole společné práce. A vlastně jde ještě o třetí objednávku a to je naše, odborná, protože taky objednáváme.
– To je zaujímavé…, vieš to vysvetlit, čo je to tá odborná objednávka? Rozumiem tomu, že oddelenie niečo po nás chce, že klient môže mať nejaké predstavy o tom čím by sme mu byť nápomocní, rozumiem, že to môžeme dať do kopy na istých témach, na istých nie, ale ako rozumieš tomu pojmu naša odborná objednávka?
– Ano, v tomto smyslu je také pracovník rovnocenným partnerem klienta, že i onmá objednávku a jeho objednávkou je rozvíjet smysluplnou profesi, být užitečný svému klientovi a mít příležitost růst, odborně. Čili to jsou také potřeby toho odborníka, a tak se vlastně na všech stranách setkávají potřeby. Za každou objednávkou jsou vlastní potřeby. I ten expert, nebo odborník má potřeby a tím jsme si všichni rovnocenní, všichni máme nějaké potřeby, byť jsou jinak definované. I já potřebuji klienty abych měl smysluplnou seberealizaci a abych mohl růst. Já potřebuji pomáhat a klient potřebuje aby mu bylo pomozeno.
– Áno, ešte sa chcem opýtať, či rozdiel medzi pomocou a kontrolou je vaše české špecifikum, alebo ho môžeme nájsť aj v iných systemických školách?
– Asi třetinu know how máme převzatou z Hamburgu a ještě z jiných institutů a toto je vlastně model který pochází z Hamburgu od Kurta Ludewiga a Kurt Ludewig, kterého jsme pozvali v roce 94 na svojí první mezinárodní konferencise tam zoznámil ze svým švédským kolegou Ernstem Salomonem, a zjistili že on vytvořil paralelné ve Stockholmu model, takzvaný commision model (kde je nějaký commisionee a commisionair, vlastně ten kdo stanoví zakázku a příjemce zakázky), takže oni ho začali mapovat, objevovali ho, nebo ho hledali zároveň. Čili je to model, dneska je už široce rozšířený v systemice, systemických školách pomáhání a terapie a pochází z Hamburgu a ze Stockholmu.
– Ešte ma tak napadá, hovorí sa o vašej „Pražskej škole“, čím ste odlišní, čím ste svojskí?
– My jsme vlastně začínali v roce 91 z tím know how hamburských kolegů, kteří nám poskytli svůj nultý trénink a kteří nás vlastně vzdělali a postupně jsme tady vzdělávali a přidávali k tomu svoje modely. Jednak se dá říci, že jsme tak trošku otočili ten důraz v trojhesle, třech základních principů systemické terapie a to je:„užitek, krása a respekt“ – pomoc má být užitečná, krátká, efektivní, respektující ve smyslu respektující možnosti oboch stran a estetická, to znamená má mít dobrý tvar, má být příjemná, pomáhání má být příjemné, nemá bolet... a my jsme ten důraz trošičku otočili, čili je-li pomoc respektující a hezká, je nutně i užitečná. To je jeden aspekt. A pak jsme se vlastně, musím říct, že zejména Ivan Úlehla byl první v našem týmu ISZ, který se snažil zrovnocenit, zrovnomocnit kontrolu a pomáhání, protože o přiměřenosti, o hodnotě pomoci či kontroly rozhoduje kontext a nelze obecně říci, že pomoc je lepší, než kontrola. Byť je nákladnější. Ale v některých kontextech je přiměřenější odpovědí na klientovo trápení než rozvoj spolupráce. Kontrola má různé stupně přebírání kompetencí za klienta. Čili zrovnomocnění. Pak naší specialitou bylo (a to jsme byli jedni z prvních v Evropě, zejména z důvodů ekonomických) že jsme zavedli reflektující tým, který se účastní konzultace. A ten kdo vede rozhovor se v průběhu konzultace obrátí na tým, aby mu řekl některé inspirace pro ten rozhovor, takže jsme ten tým ubytovali do stejné místnosti, čili to je naprostá transparence toho co dělá ten tým.
– Čiže to čo bolo kedysi za zrkadlom je teraz v miestnosti…
– Přesně tak. To je teda další aspekt, a pak jsme s Ivanem Úlehlou rozvinuli některé modely jak pracovat se sebou, na pomoc uvolnění vnitřních překážek a to je model Ivana Úlehly, který se týká tří stavů mysli, takový velmi jednoduchý model vnitřních stavu terapeuta, aby se věděl orientovat a reflektovat svoje možnostia můj model, takzvaný Pražský výtah (Pražský, protože vznikl na objednávku nějakého zahraničního kurzu, proto Pražský). To je model, který popisuje takové tři šachty, etáže výtahové ve kterých se ten terapeut pohybuje: to znamená – zaprvé potřebuje definovat sám sebe, svojí pozici, svoje možnosti, svůj nástroj, musí si být vědom svého nástroje, a čím se to liší od jiných svých rolí, pozic, dostat se do pozice když sem v pomáhající roli. Druhé poschodí, nebo první poschodí,podle toho jak to počítáme, je vlastně nepředpojatě vnímat, to co si klient objednává, být otevřen tomu co si klient objednává, aniž bych to moralizoval, aniž by manipuloval co by klient měl, nebo neměl si přát. No a třetí etáž je nalezením spolupráce. To je to o čem sem už hovořil, vykomunikování si toho co je šité oběma na míru z aktuálních možností které mají. Čili terapie u nás je různá a se lišípodle toho, nejen jaký je klient, ale i podle toho jaké zdroje připojí ten který odborník. A není to chyba. V objektivistickém modelu správná terapie je více méně jen jedna… Je pravda že náš model je více sociální než klinický. To znamená…,my když jsme loni viděli své Hamburgské kolegy, jak pracují stále je z nich cítit ta autorita klinického, zdravotnického kontextu byť pracují systemicky. U nás je cítit ta neexpertní poloha rozvoje spolupráce.
– Nadviažem na tvoju poznámku o sociálnom modelu psychoterapie. Ty v súčasnosti v Bratislave lektoruješ výcvik v narativním prístupe k terapii. Ten je v niektorých aspektoch odlišný od systemiky. Čím to je, že ťa zaujala práve naratívna terapia? Je to trochu iné ako to, o čom sme sa rozprávali doteraz…
– Nepochybně. Pro mně je to takový šťastný nález po deseti letech kdy jsem rozvíjel a učil systemický přístup. Šťastný nález ve smyslu ještě jemnějšího intervenování, ten nástroj je ještě méně intervenční než systemický nástroj, i když systemika je také zaměřena na spolupráci, protože se vlastně napojujeme na jazyk klienta jako na jeho způsob jakým formuje vlastní životní zkušenost a hledáme v tom jazyku, v tom příběhu klienta, stopy zapomenutých příběhu, zjednodušeně řečeno příběhu se šťastnějším koncem, šťastnějších příběhu s více možnostmi, příběhu, které byly tím dominujícím problémovým příběhem zacloněné, překryté. A pro mě fascinující na narativním přístupu, na té neintervenčnosti je pozice aktivního čekatelství, kdy s klientem čekáme, co ten jazyk vyjeví. Jazyk můžeme vnímat jako autonomní bytost, která je jakoby třetí účastník našeho rozhovoru. Jazyk sám má přirozený sklon vytvářet lidskou zkušenost a jeho nejpřirozenejší forma je příběh. Příběh, který má nějakou expozici, nějakou zápletku, neboli nějaký problém a nějaké rozuzlení, neboli katarzi. Navíc v narativním přístupu my nasloucháme jazyku a tým pádem se ještě ztenčila ta přepážka mezi námi a klientem, přepážka která je vyplněná tou starostí používat nástroj. Nástroj má samozřejmě dvě strany mince, jednak to pomáhání a jednak to něco, co nás ale odděluje, odděluje od bezprostředního kontaktu. Pakliže tím nástrojem mezi námi a klientem je jazyk a příběh, zdá se že ta přepážka mezi námi je velmi průhledná a tenká.
– Vytváram si z toho o čom sa rozprávame nejaký obraz, rozumiem, že v rozhovore medzi nami sa vytvára príbeh, možno o porozumení, jazyk je to čo je medzi nami, buďme však trošku konkrétnější. Ako to vyzerá, keď príde k tebe, naratívnemu terapeutovi, klient so svojím problémom, alebo keby som prišiel ja a rozprával by som o svojom probléme, ako by si to uchopoval, čoby s tým robil?
– Já bych se zaprvé neptal jaký máš problém, ani bych se neptal, jako by se systemici ptali, na tvojí objednávku, proč si tu, k čemu by to mělo být dobré, ale zeptal bych se tě prostě na tvůj život, jak se ti daří, když si se mnou o tom všem tu povídáš. Čili snažil bych se jít za tebou, do tvé životní situace. Snažil bych se rozhlédnout po tvých aktuálních možnostech. To znamená podívat se na tu barevnu krajinu, kde máš věci které jsou infikované tím problémem, v čem si nějak omezen, nebo paralyzován a naopak na jiné věci ve tvé krajině, kde funguješ dobře,takže se můžeme podívat na tvou životní situaci s velkou komplexitou. Zatímco u klasických terapií je cílem vyřešit problém, u systemických terapií je cílem naplnit zakázku, v narativní terapii je to zlepšit kvalitu života, prostě dobrej život. Z toho je patrno, že i ten slovník je nějaký jiný, že to je další krok, poslední krok, k od-expertnění terapie a učinění z psychoterapie, nebo i z poradenství především sociální událost. Setkání dvou bytostí, které spolu stráví hodinu v příběhu, který nás svede dohromady a kdy využiješ příležitostí, právě v té specifické situaci, k tomu aby si mi vyprávěl o svém životě a využil této specifické situace taky.
– Tak ako rozprávaš, ma inspiruješ k ďalším myšlienkam… Mám už ale poslednú otázku. Keď ja pracujem v kontexte poradenstva/psychoterapies klientmi, přežívám rôzne, často znepokojujíce pocity: strach, napätie, bezmocnost, niekedy hnev. Viem, že si systemika má popísané stavy terapeuta ako tupé prázdno… napriek tomu sa ťa chcem opýtať, jako môže terapeut z tvojho pohľadu zaobchádzať so svojími emóciami, ktoré s klientmi má?
– Na to samozřejmě není jednoduchá odpověď. Každá jednoduchá odpověď je nedůvěryhodná, to si uvědomuji. Chci zároveň říct, že systemika není žádný Meisterstück jako jinou formou vykonat to na co jiní terapeuti, nebo jiné směry potřebují čas, to si nemyslím. Přináší jenom další možnosti, určité ne lepší, ale zase jiné, další možnosti, stejně tak přináší jiné, další možnosti při práci se sebou,i s těmito emocemi. Já myslím, že to velmi souvisí - tato práce s emocemi terapeuta - s průběžnou reflexí. My považujeme reflexi za základní nástroj a paralelně jako pracujeme s klientama, pracujeme se sebou, což zase není nic tak neobvyklého, ani specifického, ale máme v tý systemice několik operacionálních vodítek. Když mně chytne „tupé prázdno“, je to známka toho, že mně nic nenapadá – zaprvé a za druhé, že se toho leknu, že mně nic nenapadlo a že se za to hluboce zastydím a jsem v panice. A v této panice mám přirozený sklon honem rychle něco říkat a ještě prohloubit své tupé prázdno. Čili takový jednoduchý nápad je: zastav se, začni znovu, nebo udělej něco jiného.
– Ďakujem za zaujímavý nápad. Ešte posledná otázka. Chcem sa ťa opýtať, či máš nejaký odkaz pre kolegov, poradcov na Slovensku, s ktorými máš společné korene v manželskom poradenstve… je to také americké, ale ak chceš…
– Zdravím vás, přeji vám všechno nejlepší a těším se, že se zase brzy uvidíme. Já se tu na Slovensku necítím jako cizinec a kontakt s kolegy jsem myslím nikdy nepřerušil, což hovoří samo o sobě o tom, že i v těch nových státních poměrech sem přijíždím jako za blízkými přáteli.
/ rozhovor vedl Mgr. Vladimír Hambálek
// autorka blogu je frekventantkou výcviku v systemické psychoterapii (ISZ, 2. ročník)
13. 4. 2008
/ rakovina cestou k redefinici "bytí ve světě"
Zkušenost onemocnění rakovinou je radikální konfrontací s lidskou konečností. Cílem výzkumu je porozumět zkušenosti žen, které prodělaly rakovinové onemocnění. Za tímto účelem bylo zkoumáno sedm žen s diagnózou rakoviny prsu, které se účastnily programu Mamma-Help. Byla užita metoda narativního rozhovoru, při němž byly zkoumané ženy povzbuzovány, aby ve spontánním vyprávění zprostředkovaly biografické události s jejich konkrétními situačními průběhy. Příspěvek informuje o výsledné fázi interpretace rozhovorů, která je zaměřena na celek zkušenosti jednotlivých žen. Pozornost je věnována tomu, jak je zkušenost onemocnění rakovinou prsu ztvárněna prostřednictvím figur, zápletek či žánrů životního příběhu. Zkušenost artikulovaná v rozhovorech naznačuje, že konfrontace s konečností lidského života je klíčovým momentem, od něho se odvíjí způsob narativní konfigurace. Nemoc ohrožující život je otřásající zkušeností nutící člověka předefinovat svůj zavedený způsob "bytí ve světě". Narativní konfigurace jsou výsledkem "biografické práce", jejímž prostřednictvím je znovu-nastolována určitá podoba kontroly a predikce běhu událostí.
Chrz, Vladimír - Čermák, Ivo - Plachá, Veronika (2006). Porozumění zkušenosti nemocných rakovinou prsu: narativní přístup . Československá psychologie, 50, 6, 507-521.
Chrz, Vladimír - Čermák, Ivo - Plachá, Veronika (2006). Porozumění zkušenosti nemocných rakovinou prsu: narativní přístup . Československá psychologie, 50, 6, 507-521.
12. 4. 2008
/ komiks jako ztvárnění zkušenosti
Narativní přístup může mít mnoho podob. Za zmínku stojí iniciativa Společnosti Hvězda, která se zabývá romskou a drogovou problematikou. Při školení romských terénních pracovníků spolupracovali se sdružením Podané ruce (Brno). Jednou z jejich aktivit je vytváření komiksů, které reálně a mnohdy až drsně popisují prostředí těch, kteří berou drogy. Částečně je také psán romsky a snaží se odrážet skutečný život závislých včetně jeho výraziva. Inspirace k této aktivitě přišla z Irska, v podobě Thomase Larkina, který vyzkoušel autobiografický komiks jako léčebný postup v roce 1993 nejprve v dublinských (proti)drogových komunitách, o pět let později je začal prosazovat i v České republice coby metodickou pomůcku při terénní sociální práci. Stal se vedoucím projektu Komiks, facilitátorkou skupinové práce, překladatelkou a spolutvůrkyní příběhu byla Petra Vrtbovská. Ze skupiny terénních a sociálních pracovníků, kteří se na vytvoření komiksu podíleli, jmenujme např. Martina Větrovce (Sananim) nebo Jana Soukupa (DOM). Možnost nejen konkretizovat jednotlivé, izolované stavy nebo pocity, ale zvnějšnit své proměny v celé jejich posloupnosti dodává komiksu – oproti jednotlivým obrazům – na silné katarzní roli. Skrze vyprávění svého příběhu mohou klienti dosáhnout lepšího porozumění své zkušenosti, a tento proces je facilitován přístupnou a atraktivní formou komiksu.
11. 4. 2008
/ cestou příběhu
Kurz Cestou příběhu, Institut systemické zkušenosti / říjen 2008
Kurs v narativním přístupu
Kurs v rozsahu 100 hodin je určen pro psychoterapeuty, psychology, lékaře, pedagogy, sociální pracovníky a další profesionály, kteří ve své práci potřebují efektivněji jednat se svými klienty, pacienty nebo zákazníky. Narativní přístup využívá pozitivní moci příběhu, která svou podmanivostí formuje lidskou zkušenost a opatřuje ji — od počátku lidských kulturních dějin — smyslem.
Kurs v narativním přístupu
Kurs v rozsahu 100 hodin je určen pro psychoterapeuty, psychology, lékaře, pedagogy, sociální pracovníky a další profesionály, kteří ve své práci potřebují efektivněji jednat se svými klienty, pacienty nebo zákazníky. Narativní přístup využívá pozitivní moci příběhu, která svou podmanivostí formuje lidskou zkušenost a opatřuje ji — od počátku lidských kulturních dějin — smyslem.
/ narativní medicína - pilotní analýza témat
Abstrakt příspěvku na 12. konferenci psychosomatické medicíny
PhDr.Ing.Hana Konečná, PhD.
Narativní medicína - pilotní analýza témat
Psychosomatika (komplexní, holistický, biopsychosociální, na klienta orientovaný, .. přístup) si získává svou pozici v medicíně. Dokladem toho je její zařazení do výuky studentů ZSF. Biopsychosociální přístup je součástí výuky mnoha předmětů orientovaných jak na čistě zdravotnickou problematiku tak na problematiku sociální, ale zároveň se vyučuje jako samostatný předmět. V mém chápání však není psychosomatika předmětem, ale procesem, filozofií, způsobem myšlení. A způsob myšlení se vyučuje těžko. Ještě těžším oříškem je zkoušení studentů. Jak způsob myšlení zkoušet? Východisko jsem našla v zadání seminární práce na téma „příběh popisující biopsychosociální souvislosti stonání“. V současné době mám víc než 400 velmi odlišných a převážně velmi zajímavých příběhů (nikoliv kazuistik) popisujících často vlastní příběh autora nebo jeho blízké osoby. Pisatelé jsou ženy i muži (s převahou žen), různého věku (od 20 let po střední věk), různých oborů. Neplánovaně mám v rukou bohaté podklady, které by bylo asi škoda nepokusit se zpracovat.
Při stále se opakujícím čtení příběhů se pokouším o kvalitativní analýzu témat. Je to těžké, to podstatné na nich je totiž různorodost, kterou dokládají i ukázky názvů: Zázračné injekce na hubnutí; Chtěla říct rodičům, že tu také je; Tábor mažoretek a bolesti bříška; Zlomené srdce a chátrající tělo; Počurávání ve školce; Nemohoucí profesorka v ošetřovatelském centru; Vliv státní ideologie na zdraví; Ekzém, holčička a farář Ferda; Jak jsme čekali na miminko; Cukrovka a bílý havran; Beru to tak jak osud přináší; Dědovy léky na kolena; Červený polštářek; Sirotek a šplhání po laně; Alkoholička staniční sestra; Hospic a LDN; Dýchám; Rozvod na malém městě; Chtěla bych být jako ostatní, tedy stíhat.
Výzkum je na začátku. Už teď mi ale přinesl zajímavá zjištění: 1. Analýza kategorií mě upozornila na nesystematičnost v tvorbě kategorií a zařazování příběhů. 2. Překvapilo mne, jak mnoho příběhů se týká poruch příjmu potravy. 3. Poměrně častým a závažným problémem je označování tělesných symptomů za psychosomatické, v mnoha případech to znamená zanedbání potřebné léčby. Hlavním závěrem je uvědomění si, jak strašně rozsáhlá a rozličná je oblast, kterou se pokouším nějak uchopit. Už jen počet příběhů, které se mi zatím nepodařilo zařadit do nějaké z velkého množství navržených kategorií! Nemohu si pak nepoložit otázku, zda se svou snahou toto téma strukturovat nedostávám tam, kam jsem rozhodně nechtěla: do zobecňování jedinečnosti, zvláštnosti, náhody, ...
Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity
Katedra klinických oborů
B. Němcové 54
387 87 České Budějovice
mobil: 776 782 804
e-mail: materskanadeje@volny.cz
PhDr.Ing.Hana Konečná, PhD.
Narativní medicína - pilotní analýza témat
Psychosomatika (komplexní, holistický, biopsychosociální, na klienta orientovaný, .. přístup) si získává svou pozici v medicíně. Dokladem toho je její zařazení do výuky studentů ZSF. Biopsychosociální přístup je součástí výuky mnoha předmětů orientovaných jak na čistě zdravotnickou problematiku tak na problematiku sociální, ale zároveň se vyučuje jako samostatný předmět. V mém chápání však není psychosomatika předmětem, ale procesem, filozofií, způsobem myšlení. A způsob myšlení se vyučuje těžko. Ještě těžším oříškem je zkoušení studentů. Jak způsob myšlení zkoušet? Východisko jsem našla v zadání seminární práce na téma „příběh popisující biopsychosociální souvislosti stonání“. V současné době mám víc než 400 velmi odlišných a převážně velmi zajímavých příběhů (nikoliv kazuistik) popisujících často vlastní příběh autora nebo jeho blízké osoby. Pisatelé jsou ženy i muži (s převahou žen), různého věku (od 20 let po střední věk), různých oborů. Neplánovaně mám v rukou bohaté podklady, které by bylo asi škoda nepokusit se zpracovat.
Při stále se opakujícím čtení příběhů se pokouším o kvalitativní analýzu témat. Je to těžké, to podstatné na nich je totiž různorodost, kterou dokládají i ukázky názvů: Zázračné injekce na hubnutí; Chtěla říct rodičům, že tu také je; Tábor mažoretek a bolesti bříška; Zlomené srdce a chátrající tělo; Počurávání ve školce; Nemohoucí profesorka v ošetřovatelském centru; Vliv státní ideologie na zdraví; Ekzém, holčička a farář Ferda; Jak jsme čekali na miminko; Cukrovka a bílý havran; Beru to tak jak osud přináší; Dědovy léky na kolena; Červený polštářek; Sirotek a šplhání po laně; Alkoholička staniční sestra; Hospic a LDN; Dýchám; Rozvod na malém městě; Chtěla bych být jako ostatní, tedy stíhat.
Výzkum je na začátku. Už teď mi ale přinesl zajímavá zjištění: 1. Analýza kategorií mě upozornila na nesystematičnost v tvorbě kategorií a zařazování příběhů. 2. Překvapilo mne, jak mnoho příběhů se týká poruch příjmu potravy. 3. Poměrně častým a závažným problémem je označování tělesných symptomů za psychosomatické, v mnoha případech to znamená zanedbání potřebné léčby. Hlavním závěrem je uvědomění si, jak strašně rozsáhlá a rozličná je oblast, kterou se pokouším nějak uchopit. Už jen počet příběhů, které se mi zatím nepodařilo zařadit do nějaké z velkého množství navržených kategorií! Nemohu si pak nepoložit otázku, zda se svou snahou toto téma strukturovat nedostávám tam, kam jsem rozhodně nechtěla: do zobecňování jedinečnosti, zvláštnosti, náhody, ...
Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity
Katedra klinických oborů
B. Němcové 54
387 87 České Budějovice
mobil: 776 782 804
e-mail: materskanadeje@volny.cz
/ metoda tzv. „narativního rozhovoru“
Zmiňováno in Schütze (1999). Jedná se o formu „otevřeného či hloubkového rozhovoru, ve kterém je zkoumaná osoba povzbuzována, aby ve spontánním vyprávění zprostředkovala biografické události s jejich konkrétními situačními průběhy“. Tato metoda je založena na výše uvedeném předpokladu, že zkušenost je přirozeně organizována v příbězích. Jestliže tedy zkoumanou osobu stimulujeme k vyprávění, dostaneme tak zkušenost v přirozené formě. Strukturovanost zde - spíše než z aktivity tazatele - vyplývá ze samotné formy vyprávění (Hendl, 1977). Jako iniciace a facilitace narativního rozhovoru může být užita metoda „čáry života“ (Tyl, 1985). Zkoumaná osoba je vyzvána - bez nějaké bližší specifikace - aby nakreslila čáru svého života. Následně je požádána, aby na této čáře vyznačila bod, kde se nachází v současnosti, a dále také významné životní události. Poté následuje výzva k podrobnějšímu autobiografickému vyprávění. /// Chrzová, Dušana: Být rodičem dítěte s pohybovým postižením, (školitelka: prof. Vágnerová)
/ literatura k tématu
Bačová, V. (1999). Osobná identita ako text - sociálnokonštruktivistický pohľad na identitu. In: Blatný, M., Svoboda, M. (Eds.): Sociální procesy a osobnost. Brno, Masarykova univerzita, 18-23.
Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN.
Bamberg, M. (1997). A Constructivist Approach to Narrative Development. In M. Bamberg (Ed.), Narrative Development: Six Approaches. Mahwah, New Jersey: Lawrence Erlbaum Ass.
Bamberg, M. (2004). „We are young, responsible, and male“: Form and function of ‘slutbashing’ in the identity constructions in 15-year-old males. Human Development, 47, 331-353.
Baumgartner, F (2001). Zvládanie stresu - coping. In J. Výrost, I. Slaměník, (Eds), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.
Bruner, J. S. (1986). Actual Minds, Possible Worlds. Cambridge: Harvard University Press.
Bruner, J. S. (1996). Culture of Education. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Coan, R. W. (1999). Optimální osobnost a duševní zdraví: hrdina, umělec, mudrc nebo světec? Praha: Grada.
Čermák, I. (1999). Hermeneuticko-narativní přístup k validitě interpretace nálezu v kvalitativně pojatém psychologickém výzkumu. In D.Heller, D. Sedláková, M. Vodičková, L (Eds), Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV ČR, 42-51.
Čermák, I. & Lindénová, J. (1999). Povolání herec: Kritické momenty v pracovním životě herců. Brno: Větrné mlýny a PsÚ AV ČR.
Čermák, I. (2002). Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I.& Miovský, M. (Eds), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp. 11-25). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Čermák, I. (2004). Narativní racionalita jako princip narativního přístupu v psychologii. Čs.psychologie, 1, 17-26.
Daněčková, T. (2003). Životní příběh a osobní identita na prahu dospělosti. Diplomová práce. Praha: PedF UK.
Erikson, E. H. (1950). Childhood and Society. New York: W. W. Norton.
Ficková, E. (1993). Determinanty zvládania stresu: I. Teoretické prístupy. Československá psychologie, 37, 1.
Frankl, V. E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.
Frankovský, M. (2001). Stratégia správania v náročných životných situáciách. In J. Výrost, I. Slaměník (Eds). Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.
Gergen, K. (1997). Narrative, Moral Identity and Historical Consciousness: a Social Constructionist Account. from http://www.swarthmore.edu/SocSci/kgergen 1/text3.html.
Hendl, J. (1997). Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum.
Hermans, H. J. M. (1992). The Dialogical Self: Beyond Individualism and Rationalism, American Psychologist, 47, 1, 23-33.
Chrz, V. (2002). Poetika identity: Kategorie popisu narativní kontrukce. In Čermák, I. & Miovský, M. (Eds), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp. 40-47). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Chrz, V. (2003). Možnosti narativního přístupu k autobiografickému rozhovoru. Bulletin PsÚ, 9 (1), 21-57.
Chrz, V. (2004). Výzkum jako narativní rekonstrukce. In Miovský, M., Čermák, I., Řehan, V. (Eds), Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku III. Sborník z konference (pp. 21-32). Olomouc: FF UP.
Chvistková, L. (2003). Vývoj chování v průběhu řešení zátěžové situace. Diplomová práce. Brno: FF MU.
Jedlička, R.: Psychosociální vývoj dítěte a jeho poruchy z hlediska hlubinné psychologie. Praha, Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, 2001.
Jedlička, R.: Podpora klientů a krizová intervence v rámci výchovné a sociální práce s mládeží. Éthum. 37, 2002, str. 23–60.
Jedlička, R., Koťa, J.: Sebezničující tendence a sebevražedné jednání u adolescentů. Pedagogika. 47, 1997, 1, str. 14–25.
Jedlička, R., Koťa, J.: Životní krize, krizové stavy u dětí a mládeže a škola. Pedagogika. 47, 1997, 1, str. 226–236.
Jedlička, R., Koťa, J.: Role učitele při prevenci sebevražedného jednání. Učitelské noviny, 100, 2003, 26, str. 13.
Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál, 2000.
Konopásek, Z. (1996). Text a textualita v sociálních vědách. Druhá část: metodologická motivace. Biograf, 8, 9-23.
Lazarus, R. S., Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. New York: Springer.
Kotagal, S. (1996). Základy dětské neurologie. Praha: Avicenum.
Křivohlavý, J. (1989). Obranné mechanismy a strategie zvládání těžkostí. Československá psychologie, 33, 4.
Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha: Grada Publishing.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Portál.
Matějček, Z., Dytrych, Z. (1994). Děti, rodina a stres. Praha: MZ ČR.
McAdams, D. P.(1988). Power, Intimacy and the Life Story, Personological Inquiries into Identity. New York: The Guilford Press.
McAdams, D. P. (1993). The Stories, we Live By. Personal Myths and the Making of the Self. New York: William Morrow and Company.
McAdams, D. P. (2001). The psychology of Life stories. Review of general psychology,Volume 5 (2), June, APA.
Ricoueur, P. (1991). From Text to Action. Essays in Hermeneutic II. London: The Athlone Press.
Ricoeur, P. (1984, 1985, 1988). Time and Narrative, vol. I.-III. Chicago: University of Chicago Press.
Riessmanová, C. K. (1993). Narrative Analysis. London: Sage.
Říčan, P. (1990). Cesta životem. Praha: Panorama.
Říčan, P., Krejčířová, D. (1995). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
Říčan, P., Vágnerová, M. (1991). Dětská klinická psychologie. Praha: Avicenum.
Sarbin, T. R. (1986). Narrative psychology: The Storied Nature of Human Conduct. New York: Praeger.
Soukup, J.: Disociativní procesy a poruchy v dětství a adolescenci. 2005. Rigorózní práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na katedře psychologie. Vedoucí práce PhDr. M. Rodriguez.
Schütze, F. (2002). Narativní interwiev ve studiích interakčního pole. Biograf, 20, 33-51.
Strauss, A., Corbinová, J.(1999). Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody Zakotvené teorie. Boskovice: Albert.
Strnadová, V. (2000). Způsoby zvládání stresu - copingové strategie. In Vašina, L., Strnadová, V.: Psychologie osobnosti I. Hradec Králové: Gaudeamus.
Špatenková, N.: Krize – psychologický a sociologický fenomén. Praha, Grada, 2004.
Špinlerová, J. (2004). Vývoj chování v průběhu řešení zátěžové situace. Diplomová práce. Brno: FF MU.
Špitz, J.: Prevence suicidálních pokusů a suicidií v dětském věku. In: Fisher, J. a kol.: Dětská psychiatrie pro pediatry. Praha, Avicenum 1980.
Štech, S. (2001). Mobilizace dítěte: Rodičovské praktiky. In: Pražská skupina školní etnografie: „Co se v mládí naučíš ...“ - Zpráva z terénního výzkumu. Praha: Universita Karlova - Pedagogická fakulta.
Thom, R.: Některé otázky spojené s dějinami pojmu „krize“. Praha, Filozofický ústav ČSAV, 1992.
Tyl, J. (1985). Časové horizonty. Příspěvek k problematice pojmu životního času a metodám jeho zkoumání. Doktorská disertační práce. Praha: FF UK.
Vágnerová, M. (1996). Vývojová psychologie I. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M.(1993). Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M., Valentová, L. (1992). Psychický vývoj dítěte a jeho variabilita. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M.(1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
Vítková, M. (1999). Somatopedické aspekty. Brno: Paido.
Vodáčková, D. a kol. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál.
Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN.
Bamberg, M. (1997). A Constructivist Approach to Narrative Development. In M. Bamberg (Ed.), Narrative Development: Six Approaches. Mahwah, New Jersey: Lawrence Erlbaum Ass.
Bamberg, M. (2004). „We are young, responsible, and male“: Form and function of ‘slutbashing’ in the identity constructions in 15-year-old males. Human Development, 47, 331-353.
Baumgartner, F (2001). Zvládanie stresu - coping. In J. Výrost, I. Slaměník, (Eds), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.
Bruner, J. S. (1986). Actual Minds, Possible Worlds. Cambridge: Harvard University Press.
Bruner, J. S. (1996). Culture of Education. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Coan, R. W. (1999). Optimální osobnost a duševní zdraví: hrdina, umělec, mudrc nebo světec? Praha: Grada.
Čermák, I. (1999). Hermeneuticko-narativní přístup k validitě interpretace nálezu v kvalitativně pojatém psychologickém výzkumu. In D.Heller, D. Sedláková, M. Vodičková, L (Eds), Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV ČR, 42-51.
Čermák, I. & Lindénová, J. (1999). Povolání herec: Kritické momenty v pracovním životě herců. Brno: Větrné mlýny a PsÚ AV ČR.
Čermák, I. (2002). Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I.& Miovský, M. (Eds), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp. 11-25). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Čermák, I. (2004). Narativní racionalita jako princip narativního přístupu v psychologii. Čs.psychologie, 1, 17-26.
Daněčková, T. (2003). Životní příběh a osobní identita na prahu dospělosti. Diplomová práce. Praha: PedF UK.
Erikson, E. H. (1950). Childhood and Society. New York: W. W. Norton.
Ficková, E. (1993). Determinanty zvládania stresu: I. Teoretické prístupy. Československá psychologie, 37, 1.
Frankl, V. E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.
Frankovský, M. (2001). Stratégia správania v náročných životných situáciách. In J. Výrost, I. Slaměník (Eds). Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.
Gergen, K. (1997). Narrative, Moral Identity and Historical Consciousness: a Social Constructionist Account. from http://www.swarthmore.edu/SocSci/kgergen 1/text3.html.
Hendl, J. (1997). Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum.
Hermans, H. J. M. (1992). The Dialogical Self: Beyond Individualism and Rationalism, American Psychologist, 47, 1, 23-33.
Chrz, V. (2002). Poetika identity: Kategorie popisu narativní kontrukce. In Čermák, I. & Miovský, M. (Eds), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp. 40-47). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.
Chrz, V. (2003). Možnosti narativního přístupu k autobiografickému rozhovoru. Bulletin PsÚ, 9 (1), 21-57.
Chrz, V. (2004). Výzkum jako narativní rekonstrukce. In Miovský, M., Čermák, I., Řehan, V. (Eds), Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku III. Sborník z konference (pp. 21-32). Olomouc: FF UP.
Chvistková, L. (2003). Vývoj chování v průběhu řešení zátěžové situace. Diplomová práce. Brno: FF MU.
Jedlička, R.: Psychosociální vývoj dítěte a jeho poruchy z hlediska hlubinné psychologie. Praha, Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, 2001.
Jedlička, R.: Podpora klientů a krizová intervence v rámci výchovné a sociální práce s mládeží. Éthum. 37, 2002, str. 23–60.
Jedlička, R., Koťa, J.: Sebezničující tendence a sebevražedné jednání u adolescentů. Pedagogika. 47, 1997, 1, str. 14–25.
Jedlička, R., Koťa, J.: Životní krize, krizové stavy u dětí a mládeže a škola. Pedagogika. 47, 1997, 1, str. 226–236.
Jedlička, R., Koťa, J.: Role učitele při prevenci sebevražedného jednání. Učitelské noviny, 100, 2003, 26, str. 13.
Kastová, V.: Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál, 2000.
Konopásek, Z. (1996). Text a textualita v sociálních vědách. Druhá část: metodologická motivace. Biograf, 8, 9-23.
Lazarus, R. S., Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. New York: Springer.
Kotagal, S. (1996). Základy dětské neurologie. Praha: Avicenum.
Křivohlavý, J. (1989). Obranné mechanismy a strategie zvládání těžkostí. Československá psychologie, 33, 4.
Křivohlavý, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha: Grada Publishing.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Portál.
Matějček, Z., Dytrych, Z. (1994). Děti, rodina a stres. Praha: MZ ČR.
McAdams, D. P.(1988). Power, Intimacy and the Life Story, Personological Inquiries into Identity. New York: The Guilford Press.
McAdams, D. P. (1993). The Stories, we Live By. Personal Myths and the Making of the Self. New York: William Morrow and Company.
McAdams, D. P. (2001). The psychology of Life stories. Review of general psychology,Volume 5 (2), June, APA.
Ricoueur, P. (1991). From Text to Action. Essays in Hermeneutic II. London: The Athlone Press.
Ricoeur, P. (1984, 1985, 1988). Time and Narrative, vol. I.-III. Chicago: University of Chicago Press.
Riessmanová, C. K. (1993). Narrative Analysis. London: Sage.
Říčan, P. (1990). Cesta životem. Praha: Panorama.
Říčan, P., Krejčířová, D. (1995). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
Říčan, P., Vágnerová, M. (1991). Dětská klinická psychologie. Praha: Avicenum.
Sarbin, T. R. (1986). Narrative psychology: The Storied Nature of Human Conduct. New York: Praeger.
Soukup, J.: Disociativní procesy a poruchy v dětství a adolescenci. 2005. Rigorózní práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na katedře psychologie. Vedoucí práce PhDr. M. Rodriguez.
Schütze, F. (2002). Narativní interwiev ve studiích interakčního pole. Biograf, 20, 33-51.
Strauss, A., Corbinová, J.(1999). Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody Zakotvené teorie. Boskovice: Albert.
Strnadová, V. (2000). Způsoby zvládání stresu - copingové strategie. In Vašina, L., Strnadová, V.: Psychologie osobnosti I. Hradec Králové: Gaudeamus.
Špatenková, N.: Krize – psychologický a sociologický fenomén. Praha, Grada, 2004.
Špinlerová, J. (2004). Vývoj chování v průběhu řešení zátěžové situace. Diplomová práce. Brno: FF MU.
Špitz, J.: Prevence suicidálních pokusů a suicidií v dětském věku. In: Fisher, J. a kol.: Dětská psychiatrie pro pediatry. Praha, Avicenum 1980.
Štech, S. (2001). Mobilizace dítěte: Rodičovské praktiky. In: Pražská skupina školní etnografie: „Co se v mládí naučíš ...“ - Zpráva z terénního výzkumu. Praha: Universita Karlova - Pedagogická fakulta.
Thom, R.: Některé otázky spojené s dějinami pojmu „krize“. Praha, Filozofický ústav ČSAV, 1992.
Tyl, J. (1985). Časové horizonty. Příspěvek k problematice pojmu životního času a metodám jeho zkoumání. Doktorská disertační práce. Praha: FF UK.
Vágnerová, M. (1996). Vývojová psychologie I. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M.(1993). Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M., Valentová, L. (1992). Psychický vývoj dítěte a jeho variabilita. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M.(1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
Vítková, M. (1999). Somatopedické aspekty. Brno: Paido.
Vodáčková, D. a kol. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál.
/ metodologická východiska narativního přístupu
Narativní perspektiva je součástí širšího rámce kvalitativní metodologie. „Příběh je v narativní psychologii prostředkem i cílem výzkumu.“ (Čermák, 2002). Hlavním rysem narativního výzkumu je snaha zachytit vztah mezi životem a příběhem, který je o něm vyprávěn. Narativita je způsob, kterým jedinec dává smysl svému světu skrze příběh.
Cílem analýzy není vyabstrahování nějaké všeobecnosti z jednotlivých konkrétních příkladů. Vycházejme z předpokladu, že všeobecnost je vždy přítomná už v každém jednotlivém příkladu, v každé interpretaci, že každé autobiografické vyprávění je určitou teorií vlastního já.
Gergen přichází s metaforou člověka jako příběhu (In: Čermák, 2000). Člověk je čten druhými lidmi a také může číst sám sebe stejně jako ostatní. Životy lidí se dějí prostřednictvím příběhů. Výzkum životního příběhu nabízí široký prostor pro objevování životních zkušeností, prožitků i identity člověka, a dává nám tak šanci přiblížit se k jeho jedinečnosti.
Cílem analýzy není vyabstrahování nějaké všeobecnosti z jednotlivých konkrétních příkladů. Vycházejme z předpokladu, že všeobecnost je vždy přítomná už v každém jednotlivém příkladu, v každé interpretaci, že každé autobiografické vyprávění je určitou teorií vlastního já.
Gergen přichází s metaforou člověka jako příběhu (In: Čermák, 2000). Člověk je čten druhými lidmi a také může číst sám sebe stejně jako ostatní. Životy lidí se dějí prostřednictvím příběhů. Výzkum životního příběhu nabízí široký prostor pro objevování životních zkušeností, prožitků i identity člověka, a dává nám tak šanci přiblížit se k jeho jedinečnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
