/ dopisy dětem – naratologická inspirace v rodinné terapii

V této kapitole načrtnu třetí inspirační zdroj, který se stal zřejmě tou nejvlivnější silou při vytváření teorie a praxe Michaela Whitea a Davida Epstona. Opírá se o koncept naratologie. V průběhu minulého století se pojem narativní (a narace) staly ústřední metaforou ve všech oblastech lidského myšlení. Stalo se tak např. ve velkolepých příbězích světové literatury, nebo v mýtech o psychice S. Freuda a C. G. Junga, rovněž ve filozofii (např. v pracích Paula Ricoeura) i v praktické terénní práci v oblasti antropologie. Stalo se tak proto, aby byla naznačena šířka problematiky.
Michael White a David Epston začali využívat narativní koncept nebo příběh v polovině 80. let. Stalo se tak poté, co zjistili, že tato metafora je vhodný a plodný způsob, jak popsat děje, které zaznamenali při práci s rodinami.
Aby potvrdili, že narativní přístup nemůže nikdy obsáhnout celou bohatost našich životů, rozhodli se citovat antropologa Edwarda Brunnera: „…životní zkušenost je daleko bohatší než vyprávění. Narativní struktury pořádají zkušenost a dávají jí význam, ale vždy se najdou pocity a prožitky, které jsou mimo dosah dominantního příběhu“ (White a Epston 1990, str. 20). Všechny lidské bytosti směřují k tomu, aby si uspořádávaly a dávaly význam svým životním zkušenostem a snaží se proměnit své zkušenosti v příběh; a tím, že vyjadřují vybrané aspekty svých zkušeností předváděním vlastních příběhů, mění se příběhy v tvůrce – dávají tvar životům a vztahům. Zde znovu citují Edwarda Brunera: „V předvádění vlastního vyjadřování spočívá ta skutečnost, že naší kulturu znovu-zakoušíme, znovu-prožíváme, znovu-tvoříme, znovu-vyprávíme, znovu-určujeme, znovu-formujeme. Předvádění neuvolňuje nějaký původní existující význam, který je spící ukryt v textu…spíše předvádění je samo o sobě tvůrcem“ (White a Epston 1990, str. 20).
Prostřednictvím procesu externalizace, a tím i objektivizací svých osobních problémových příběhů, děti zakoušejí pocit odstupu a odcizení se od těchto příběhů, a tím se osvobozují. Umožňuje jim to, aby hledaly jiné a žádoucí představy o sobě – o tom, kým by mohly být. Je to práce, která díky znovu-vystavění příběhu v terapeutickém dialogu vytváří v dítěti vědomí toho, jak se již objevují a přetrvávají momenty ve starém dominantním problémovém příběhu, kdy dítě úspěšně problému vzdoruje. Průběh terapie může být současně nahlížen jako „obřad přechodu“ (přerodu) dominantního problémového příběhu v alternativní žádoucí příběh. Dítě opouští v procesu dekonstrukce problémového příběhu „roli cestovatele“ ve svém vlastním životě a začíná svůj život utvářet aktivně, což se děje prostřednictvím narůstajícího počtu okamžiků, kdy dítě problém zvládá.
Myšlenkou narativního směru je tedy to, že tvoříš svůj život skrze převypravování svých zkušeností a skrze předvádění různých akcí.
Dochází k vyprovokování otázky o roli experta, kterou si klade terapeut na základě konstruktivistického popisu skutečnosti jako ryze subjektivní a na základě postmoderního tvrzení, že veškeré poznání je dočasné. Může se ovšem zdát, že ve srovnání s utrpením dítěte a rodiny postrádá subjektivistický postmoderní svět etickou dimenzi. Proto Michael White přinesl argument, že by se terapeut měl snažit vytvořit s osobou vyžadující terapii co možná nejsymetričtější (nejrovnoprávnější) vztah. Tato skutečnost, stejně jako pozice spolu-autora konstrukce nového a žádoucího alternativního příběhu, implikuje etický závazek, odpovědnost a solidaritu.
Jelikož David Epston zastává stejné stanovisko jako Salvador Minuchin, podtrhuje význam toho, abychom neztratili vědomí objektivní skutečnosti. Protože, jakkoli konstruktivisté tvrdí, že objektivní skutečnost neexistuje, je to často kruté, nebezpečné a nespravedlivé prostředí, ve kterém lidé žijí své opravdové životy.

Kazuistika Kristoffer
Devítiletý chlapec Kristoffer byl doporučen z dětského oddělení pro přetrvávající zvracení, které mu stále více bránilo ve školní docházce.

Po prvním společném setkání s ním a jeho otcem a matkou jsem mu v dopise napsal následující:

Milý Kristoffere,
Jsem rád, že jsme se setkali spolu a s tvojí maminkou a tatínkem.
Jsi samozřejmě chytrý a současně silný chlapec, který se ale čas od času nechá přelstít Plíživými Zvraceči, kteří nad tebou rádi vládnou a kteří Ti rádi zkracují vyučování ve škole. Nyní by jsi už ale měl bouchnout do stolu a připravit se na boj s těmito Plíživými Zvraceči.
Vytvořili jsme společně následující plán:
Uděláte spolu s mámou a s tátou krabičku, na kterou nakreslíš a vybarvíš nějaké věci, které vzbudí zvědavost Plíživých Zvracečů. Když se přiblíží ke krabičce, tak si přečtou: „Všechna moc pro Plíživé Zvraceče“. Bude tam šipka, která bude mířit do otvoru v krabičce. Oni se pak slezou uvnitř, aby si vychutnali novou obrovskou moc nad Tebou… ale Ty je přelstíš. Zalepíš otvor izolepou a spálíš krabičku v kamnech! Doufám, že všichni uhoří, ale možná jich několik přežije.
Rád bych o tom všem slyšel, až se opět za dva týdny uvidíme. Přeji úspěšné bojování! Tvůj spojenec Torben

Na příští setkání přišel Kristoffer v doprovodu svého otce, který mu jako správný inženýr pomohl vytvořit impozantní trojrozměrný graf.
Kristoffer mi ukázal svůj deník:
V pátek, když jsme navštívili Torbena, jsme udělali krabičku z obalu od mobilu a já jsem ji pokreslil. Napsal jsem tam „Všechna moc Zvracečům“ a udělal Zvraceče se zlatou medailí a zvednutýma rukama, abych je nalákal dovnitř.
V sobotu jsme dostali od Torbena dopis. Když jsme si jej přečetli, tak jsme pochopili, že jsme zapomněli dolů nakreslit šipku, která ukazuje na dírku. Tak jsem ji nakreslil a pak jsem krabičku nabarvil. Dal jsem tam žlutou, zelenou a modrou.
Večer jsme dali krabičku do mého pokojíčku a v neděli ráno, jak jsme se smluvili, tak první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem krabičku zalepil lepenkou. Pak jsme ji hodili do kamen. Hořela celé tři hodiny. A já jsem udržoval oheň.
V sobotu, neděli a v pondělí jsem každý den vyhrál bitvy se Zvraceči. Byly takové kyselé náznaky, ale já jsem to zase spolykal, takže se neproměnily ve Zvraceče, a proto jsem jim po všechny tři dny vládnul.
Spolu s tátou jsme udělali graf, kde jsme to zaznamenávali.
V pondělí jsme dále zapsali do deníku: Tento týden byl velmi dobrý v boji se Zvraceči. Vyhrál jsem každý den. Nejtěžší to bylo v sobotu a v neděli. V sobotu se už skoro objevili, ale myslím si, že to nebyli opravdoví Zvraceči, protože tátovi taky nebylo dobře. Spíš to bylo kuře na kari.
Dneska je pondělí a všechno je v pořádku. Jsem tak rád, že porážím Zvraceče! Hurá!
… dneska je pátek ráno. Řeknu Ti více, až se sejdeme.
Na třetím setkání byl Kristoffer tak pěkně bojovně naladěný, že jsme skončili ve shodě a domluvili se na čtvrtém, posledním setkání, kde bychom oslavili jeho konečné vítězství a osvobození.